USA končí v roli světového četníka. Pro Evropu to není důvod k radosti

Nejmarkantnějším důkazem z poslední doby je stažení amerických sil ze Sýrie. V zemi sice operuje jen 2000 amerických vojáků, přesto se stažení z této země dá považovat za symbol úpadku vlivu zámořské velmoci. Po dlouhých letech se Americe nepodařilo prosadit svoji vůli a změnit režim v této zemi. Sýrie, i po krvavé občanské válce, zůstává v rukách Bašára Asada, Američané nechávají své místní spojence tedy především Kurdy na holičkách a budoucnost regionu nechávají na jiných tedy Rusku, Turecku a Íránu.

Vyjádření prezidenta Donalda Trumpa a jeho poradce Johna Boltona, o tom že stahování bude pomalé, a když bude Asad zlobit a použije chemické zbraně, tak mu zasadí mocný úder, rozpačitost a trapnost postavení USA jen podtrhuje. Nepříjemná situace je to i pro dva nejbližší americké spojence na Blízkém Východě: Izrael a Saúdskou Arábii. Oba státy se bojí nárůstů vlivu Íránu v regionu. Saúdy také tíží, že se Američané po rezoluci Kongresu omezují i vojenskou podporou jejich konfliktu v Jemenu.

Obě země našly překvapivé řešení. Tajná spolupráce mezi ortodoxním islámským režimem a židovským státem je stále intenzivnější. Obě země také hledají nové opory. Saúdové se obracejí nejen na nejbližší sousedy jako je Egypt, ve kterém rozjíždějí mnohé investice, a dokonce od něj koupili i jeden z jeho ostrovů. Čím dál častěji se představitelé obou států objevují především v Rusku, ale nezanedbávají ani kontakty s Čínou a Indií. Oba státy se snaží překonat mocenské vakuum, které s odchodem USA vzniká a najít si nové „přátele“.

Není to ovšem jen Blízký Východ odkud USA mocensky ustupují. Jak prezident Trump před Vánocemi oznámil, čeká stažení až polovina vojenského kontingentu tedy mezi 5000 až 7000 muži. Pokud se tak stane, otevřou se nejen dveře k jednání s Talibánem, ale i přímá cesta Talibánu na Kábul. Pokud převezme hnutí v zemi moc, je jen otázka času, kdy se objeví někdo, kdo se s ním bude chtít nějak dohodnout a získat nějaký vliv v této divoké, ale pro Asii strategicky položené a klíčové zemi. První zájemce už se objevil. Čína vloni otevřela v Afghánistánu svoji základnu pro „boj s terorismem“. Pokud se skutečně odváží Čína intervenovat v Afghánistánu bude to její skutečný vstup mezi supervelmoci.

Američané také omezují své operace v Africe. Podle vyjádření Pentagonu již operace dronů nad Súdánem a Somálskem nebudou tak početné.  Co z toho všeho vyplívá?  Trump pochopil, na rozdíl od mnoha jiných amerických politiků, že moc Ameriky ve světě klesá a pomalu se vrací k politice regionální mocnosti. Hra na světového četníka končí. Stejně tak válka s terorem. Ta nevedla, kromě rozvrácení celého Blízkého Východu a dnes k nesplatitelnému dluhu USA v částce 21 bilionu dolarů, k ničemu.

Zároveň je Amerika v obrovské politické krizi. Mezi Trumpem a demokraty ovládajícími Kongres je hluboký nepřeklenutelný příkop. Prezident, který se vydával do války nebo prováděl nějakou mocenskou hru v zahraničí se vždy mohl spolehnout alespoň na základní podporu opoziční strany. To dnes již neplatí. Politici ve Washingtonu se dnes nedokáží shodnout ani na vládním rozpočtu. Světový četník připomíná spíše keystonského policajta. I přes autoritu a sílu, kterou má představovat, naprosto neschopného a směšného.

Evropa zatím vše sleduje poměrně v klidu. Až na silná slova Trumpa, varující ty, kdo nebude plnit rozpočtové požadavky NATO nemůže počítat s pomocí USA, se jí americký exodus ze světa prakticky nedotkl. Ba z něj mají někteří radost. Neměli by. Pokud je Washington oslaben, tak Brusel a Evropa obecně, je eufemisticky řečeno, bezzubá, bezradná a bezbranná. NATO stojí na vojenské síle USA a EU je rozhádaná a nikdo netuší, zda přežije letošní volby. Jednotlivé státy Evropy jsou příliš slabé, aby mohly hrát vlastní mocenskou politiku. Hra mocností o teritoria vlivu se rozjíždí a Evropa na to, do ní zasáhnout evidentně nemá.

Ba co více, Američané jasně dávají najevo, že osud starého kontinentu už jim tolik na srdci neleží. Na americké politické scéně často padají otázky, k čemu jsou USA spojenci jako Pobaltské státy nebo Černá Hora, které dohromady nemají tolik obyvatel jako New York a jejich armády dohromady v počtu vojáků nedají ani počet policistů ve výše jmenovaném velkoměstě? Mají se skutečně kvůli takovým zemím obětovat američtí vojáci? Proč vstupovat kvůli nim do konfliktu, který by hrozil přerůst ve světovou válku? Svět se s ústupem USA ze slávy mění, a i Evropa by si měla uvědomit, že doba, sladkého lelkování, kdy nad ní měl ochranou ruku velký bratr z druhé strany Atlantiku skončila. Musí se postavit na vlastní nohy. Mohlo by se totiž stát, že by se mohl objevit jiný velký bratr, který by se choval v prosazování svých zájmů neomaleněji. A to si asi žádný příčetný Evropan nepřeje.   

Témata:  USA,  Donald Trump,  NATO (Severoatlantická aliance),  EU,  Izrael,  Saúdská Arábie