reklama

Podle intelektuálů hrozí Evropě největší nebezpečí od 30. let. Myšlenka Evropské jednoty je před ofenzivou populistů téměř bezbranná a rozpadá se. Evropě hrozí pád protože: „byla opuštěna dvěma velkými spojenci, kteří ji v minulém století dvakrát zachránili před sebevraždou – jeden z nich je za Lamanšským průlivem a druhý za Atlantikem. Kontinent je zranitelný vůči nestoudnému zasahování Kremlu. Evropská myšlenka se nám rozpadá před očima," varuje se v textu.

Je proto potřeba se sjednotit, odolat a před květnovými volbami přijít s jednotnou akcí. „Pokud se něco nezmění, tyto volby budou největší kalamitou, jakou jsme kdy poznali,“ prorokují autoři. "Politika pohrdání inteligencí a kulturou bude triumfovat, dojde k explozi xenofobie a antisemitismu." Slova jsou to nepochybně varující a manifest má svoji sílu. Jestli ovšem někoho zburcuje je již věc jiná. Přichází totiž poněkud pozdě a zřejmě nenajde mezi Evropany úrodnou půdu.

Vše má totiž svoji příčinu. Vzestup protievropských sil a nových politických stran, které často jejich oponenti mnohdy právem označují jako populistické není náhodný ani neočekávatelný. Jeho kořeny hledejme v 90. letech a politických chybách, které tradiční politici udělali. Místo pomalého budování Evropské unie a trpělivého překonávání překážek se totiž řídili a dosud mnozí řídí heslem „Úprk vpřed přes problémy!“ a „Více Evropy!“

Příkladem může být společná měna. Již v 90. letech existovaly analýzy, které před jeho zavedením varovaly. Pro Jižní Evropu mělo mít katastrofální důsledky. Evropští politici veškeré námitky smetly ze stolu. Vše se mělo zvládnout v běhu. Jak se ukázalo o dekádu později, během krize, nezvládlo se nic a mnoho státu se ocitlo na hranici krachu.

Solidarita, kterou EU tak často propaguje a považuje za svoji největší hodnotu skutečně začala v letech po roce 2008 plynout. K bankám a finančním skupinám, kterým hrozil díky jejich rozhazovačné politice v letech před krizí krach. Pomoc krachujícím státům jako bylo Řecko končila právě v jejich kapsách. Obyvatelé Jižní Evropy mnohde končili po zásahu exekutorů na ulici a EU diktovala osekání sociálního systému. Kořeny neoblíbenosti Bruselu vyrašily. Kde byli intelektuálové tenkrát?

Další rána přišla v roce 2015 s migrační krizí. Do Evropy proudily davy uprchlíků a v mnoha lidech t vzbuzovalo obavy o jejich bezpečnost a budoucnost. Na jejich otázky neměli politici a intelektuálové odpovědi. Z toho těžily mnohé populistické strany, které se svezly na vlně strachu. Ale tato reakce voličů se dala předpokládat. Na rozdíl od tradičních politiků a intelektuálních elit, které se vzmohli jen na varováním před strachem a xenofobií, což obyvatelstvo právě neuspokojilo ani neuklidnilo.

V neposlední řadě k nepopularitě idejí Evropy přispívá sám Brusel. Ten rozhodně není ideálem efektivní natož demokratické vlády. Mnoho věcí se „peče“ a schvaluje v zákulisí a obyčejný Evropan je pro bruselské politiky často jen dotěrná stafáž, která jim v prosazení svého vidění světa. Evropští byrokraté excelují v prosazování drobností a méně podstatných záležitostech, zatímco v důležitých věcech už tak akční nejsou. V otázce migrace se Evropa ještě nedohodla, ale omezení výkonu vysavačů byla věc chvíle. Středoevropany a Východoevropany také pobuřuje, že jsou stále za chudé problémové příbuzné, kteří se mohou beztrestně peskovat.

Evropské hodnoty jako solidarita, soudržnost, spolupráce a mír jsou jistě nádherné, ale pro obyčejné obyvatele starého kontinentu až příliš mlhavé, odtržené a vzdálené jejich každodenním starostem. Je tu pocit, že politici, elity a EU se až příliš vzdálili lidem. Ostatně to dokazuje každotýdenní demonstrace žlutých vest, které i přes sliby asi nejnadšenějšího Evropana – prezidenta Macrona, neutichají.  Jedinou nadějí pro EU a její politiky je návrat na zem a zpomalení. Nutná je také debyrokratizace a změně postoje v pohledu na všechny členy. Pokud se tak nestane úspěch populistů ba přímo protievropských stran je více než jistý. A manifest intelektuálů na něm nemůže nic změnit.