Evropě hrozí kolaps. Opustili ji ti, kteří nás chránili před sebevraždou, hlásají intelektuálové

Podle intelektuálů hrozí Evropě největší nebezpečí od 30. let. Myšlenka Evropské jednoty je před ofenzivou populistů téměř bezbranná a rozpadá se. Evropě hrozí pád protože: „byla opuštěna dvěma velkými spojenci, kteří ji v minulém století dvakrát zachránili před sebevraždou – jeden z nich je za Lamanšským průlivem a druhý za Atlantikem. Kontinent je zranitelný vůči nestoudnému zasahování Kremlu. Evropská myšlenka se nám rozpadá před očima," varuje se v textu.

Je proto potřeba se sjednotit, odolat a před květnovými volbami přijít s jednotnou akcí. „Pokud se něco nezmění, tyto volby budou největší kalamitou, jakou jsme kdy poznali,“ prorokují autoři. "Politika pohrdání inteligencí a kulturou bude triumfovat, dojde k explozi xenofobie a antisemitismu." Slova jsou to nepochybně varující a manifest má svoji sílu. Jestli ovšem někoho zburcuje je již věc jiná. Přichází totiž poněkud pozdě a zřejmě nenajde mezi Evropany úrodnou půdu.

Vše má totiž svoji příčinu. Vzestup protievropských sil a nových politických stran, které často jejich oponenti mnohdy právem označují jako populistické není náhodný ani neočekávatelný. Jeho kořeny hledejme v 90. letech a politických chybách, které tradiční politici udělali. Místo pomalého budování Evropské unie a trpělivého překonávání překážek se totiž řídili a dosud mnozí řídí heslem „Úprk vpřed přes problémy!“ a „Více Evropy!“

Příkladem může být společná měna. Již v 90. letech existovaly analýzy, které před jeho zavedením varovaly. Pro Jižní Evropu mělo mít katastrofální důsledky. Evropští politici veškeré námitky smetly ze stolu. Vše se mělo zvládnout v běhu. Jak se ukázalo o dekádu později, během krize, nezvládlo se nic a mnoho státu se ocitlo na hranici krachu.

Solidarita, kterou EU tak často propaguje a považuje za svoji největší hodnotu skutečně začala v letech po roce 2008 plynout. K bankám a finančním skupinám, kterým hrozil díky jejich rozhazovačné politice v letech před krizí krach. Pomoc krachujícím státům jako bylo Řecko končila právě v jejich kapsách. Obyvatelé Jižní Evropy mnohde končili po zásahu exekutorů na ulici a EU diktovala osekání sociálního systému. Kořeny neoblíbenosti Bruselu vyrašily. Kde byli intelektuálové tenkrát?

Další rána přišla v roce 2015 s migrační krizí. Do Evropy proudily davy uprchlíků a v mnoha lidech t vzbuzovalo obavy o jejich bezpečnost a budoucnost. Na jejich otázky neměli politici a intelektuálové odpovědi. Z toho těžily mnohé populistické strany, které se svezly na vlně strachu. Ale tato reakce voličů se dala předpokládat. Na rozdíl od tradičních politiků a intelektuálních elit, které se vzmohli jen na varováním před strachem a xenofobií, což obyvatelstvo právě neuspokojilo ani neuklidnilo.

V neposlední řadě k nepopularitě idejí Evropy přispívá sám Brusel. Ten rozhodně není ideálem efektivní natož demokratické vlády. Mnoho věcí se „peče“ a schvaluje v zákulisí a obyčejný Evropan je pro bruselské politiky často jen dotěrná stafáž, která jim v prosazení svého vidění světa. Evropští byrokraté excelují v prosazování drobností a méně podstatných záležitostech, zatímco v důležitých věcech už tak akční nejsou. V otázce migrace se Evropa ještě nedohodla, ale omezení výkonu vysavačů byla věc chvíle. Středoevropany a Východoevropany také pobuřuje, že jsou stále za chudé problémové příbuzné, kteří se mohou beztrestně peskovat.

Evropské hodnoty jako solidarita, soudržnost, spolupráce a mír jsou jistě nádherné, ale pro obyčejné obyvatele starého kontinentu až příliš mlhavé, odtržené a vzdálené jejich každodenním starostem. Je tu pocit, že politici, elity a EU se až příliš vzdálili lidem. Ostatně to dokazuje každotýdenní demonstrace žlutých vest, které i přes sliby asi nejnadšenějšího Evropana – prezidenta Macrona, neutichají.  Jedinou nadějí pro EU a její politiky je návrat na zem a zpomalení. Nutná je také debyrokratizace a změně postoje v pohledu na všechny členy. Pokud se tak nestane úspěch populistů ba přímo protievropských stran je více než jistý. A manifest intelektuálů na něm nemůže nic změnit.   

Témata:  EU,  Milan Kundera,  Emmanuel Macron,  politika