Proč se uprchlíci nevrací do zemí jejich původu? Není to tak jednoduché popisuje televize

"Žili jsme si jako králové, nyní sedíme na zemi." Tak popsal svou situaci Jakín Habas z Iráku, který utekl před radikály z Islámského státu. Habas se svými příbuznými přebývá v jednoduchém stanu v Irbílu a při rozjímání nad večerním jídlem postního měsíce ramadánu stanici CNN popsal rychlou přeměnu života celé rodiny od chvíle, kdy teroristé vstoupili do města.

"Přišli a ukradli synův traktor, 50 tun žita a pšenice, ukradli všechno. Všechno, na čem jsem po celý život pracoval, bylo v okamžiku pryč," řekl za doprovodu lítostivého pláče vedle sedící manželky.

Důvody, které přivedly mnoho lidí na nebezpečnou pouť do Evropy, se různí. Všichni migranti ale mají jedno společné - pocit naprosté ztráty. Často se znenadání ocitnou v situaci, kterou nemohou nijak ovlivnit, musí opustit vše, na čem závisel jejich život, například přátele, komunitu, domov, majetek, práci, školu, a utéct někam, kde je bezpečněji.

Stejný osud potkal Hamída Abida, který utekl stejně jako všichni obyvatelé ze své vesnice u Fallúdži. Pocit ztráty u lidí v táboře v mnoha případech násobí fakt, že úřady některé členy rodin zadržely z obavy, že by mohlo jít o teroristy, kteří se zamíchali mezi civilisty.

"My jsme odešli všichni, celá vesnice, 3000 lidí, a nevzali jsme si nic než šaty. Když jsme se dostali ven, odvedli nás lidé z Hašd na základnu Mazraa a oddělili muže a mladé chlapce od žen a dětí," vypráví Abid. Hašd jsou šíitské milice, které bojují proti islamistům po boku irácké armády.

O tom, v jak zoufalém stavu migranti žijí, by mohl vykládat i samotný reportér CNN. Když procházel táborem, místní ženy naplnily jeho notes jmény mužů odvedených do vazby a pohřešovaných. V každé rodině ztratily syna, bratra nebo otce.

Migranti odešli za lepším, toho se jim ale nedostalo. V iráckém táboře jsou lidé odtrženi od světa, nefungují tu telefony, doprava, elektřina a není zde tekoucí voda. I když mají právo odejít do jiné části provincie Anbar, pro vstup do Bagdádu potřebují zvláštní povolenku, protože federální úřady mají velkou nedůvěru vůči lidem, kteří žili dlouho pod kontrolou islamistů.

"Nemáme peníze, práci, potřebujeme i léky pro děti. Ano, máme ošacení a je tu dost jídla, ale nemůžeme v této situaci zůstat navždy," posteskla si Muntaha Ahmadová z Fallúdže, která se musí stejně jako mnozí další především postarat o své potomky.

Situace uprchlíků je zoufalá a v dohledné době se zřejmě nezlepší. Tisíce domů ve Fallúdži a dalších částech válkou poznamenaných zemích je zničených nebo poškozených a města se podobají měsíční krajině. Lidé z Fallúdže proto čelí stejnému osudu, jako tisíce dalších Iráčanů a Syřanů, nemají se kam vrátit. Přišli nejen o své domovy, ale i o svou zemi.

Témata:  uprchlíci,  Irák