Na to spálit svůj průkaz totožnosti a začít nový život v Evropě se připravuje také pětašedesátiletá bývalá učitelka Nuára. V sedm hodin ráno hledí z okna svého malého bytu do uličky vedoucí na tržiště s pocitem: "Další život tady už nesnesu. Ztratila jsem i tu malou naději, jakou jsem v tuto zemi měla."

Manžel Fuzíl zemřel v roce 2020 na covid-19 a stal se jedním z 6800 Alžířanů, kteří nákazu nepřežili. "I když byl starý, byl v dobré kondici, zdravý a aktivní. Zemřel v noci kvůli nedostatku kyslíku," řekla Nuára.

Starožitný stůl v jejím obývacím pokoji je pokrytý dokumenty - leží na něm formuláře žádostí o vízum a kopie rodných listů.

Nuára s Fuzílem žádné děti neměla, ale manžel měl děti z předchozího manželství. "Jeho děti zastavily jeho důchodové dávky a já se teď živím drobky. Když mi Francie vízum nedá, prodám tento malý byt a nasednu na člun. Vím, že je to nelegální a nebezpečné. Ale chci najít slušné místo, kde strávím to, co mi ze života zbývá," říká Nuára.

Podle španělských statistik loni tímto způsobem dorazilo na španělské pobřeží 10.000 Alžířanů, což bylo o 20 procent víc než předchozí rok. Většina vyplouvá v létě, za klidnějšího počasí od západního pobřeží z měst jako Vahrán nebo Maghníja. Nejkratší trasa do Španělska z Vahránu měří 150 kilometrů.

Převaděči požadují za osobu 2000 až 7000 eur (49.000 až 172.000 korun). Čím vyšší cena, tím silnější motor lodi a rychlejší plavba. Může trvat tři hodiny, ale také tři dny.

Al-harka znamená spálení a mnozí z pasažérů těchto člunů tak označují fakt, že před cestou zničili své osobní dokumenty, aby se z nich stali anonymní migranti. Věří, že v případě, že je v Evropě zatknou, tak uniknou repatriaci. Uprchlíků přibývá, i když Alžírsko v roce 2009 přijalo zákon, který umožňuje uvěznit na půl roku všechny, které při nelegálním pokusu překonat Středozemní moře zatkne pobřežní hlídka. Převaděčům hrozí pětileté vězení.

Ve snaze omezit migraci vláda v roce 2018 zřídila svaz, který má šířit informace o nebezpečí nelegální migrace. Pořádá setkání zejména v pobřežních městech a snaží se lidi přesvědčit, aby neriskovali své životy. "Cílem je šířit informace o riziku, jaké představuje al-harka, a udržet lidi doma. Zapojujeme do toho školy, mešity, sportovní kluby a rodiny," řekl předseda svazu Samír Zulícha.

O al-harce uvažuje také Nabíl. Bylo mu 30 let, absolvoval studium o mořském výzkumu, práci v oboru marně hledá čtyři roky a živí se příležitostnými pracemi. "Začal jsem ztrácet naději, když jsem viděl některé univerzitní kolegy ve vysokých funkcích. Uvědomil jsem si smutnou realitu, totiž že nepatřím mezi děti vysokých představitelů," řekl. Původních ambicí zapojit se do rozvoje pobřeží se už vzdal. "Moře a jeho taje mne vždy fascinovaly, ale nevidím tady pro sebe žádnou budoucnost. Al-harka je podle mne jediná cesta, jak ji vybudovat pro sebe a svou rodinu jinde. Matka je závislá na dialýze," řekl Nabíl.

Nuára dostala termín schůzky na francouzském velvyslanectví a je nadšená. "Až se dostanu do Francie, chci jet do Belgie. Sestřenice mi nabídla, že tam mohu bydlet u ní. Pokusím se najít si práci nebo aspoň pracovat jako dobrovolnice v nějaké občanské organizaci. Mohu nabídnout to, co jsem se jako učitelka naučila," řekla.

Francie ale nedávno omezila víza na polovinu pro lidi z Alžírska, Tuniska i Maroka, protože vlády těchto severoafrických zemí odmítají brát zpět lidi, kteří zvolí nelegální cestu do Evropy. "Když mi můj plán A nevyjde, nelegální migrace bude má poslední šance," řekl Nuára.