Příměří za ruských podmínek nevydrží. Dalším Putinovým cílem bude totální likvidace Ukrajiny a útok na Evropu

Setkání mezi ruským prezidentem Putinem a americkým prezidentem se podle všeho rychle přibližuje. Kreml přitom ještě donedávna připouštěl i možnost přímých rozhovorů s ukrajinským prezidentem Zelenským, od této varianty však postupně ustupuje.

Zatímco Zelenskyj opakovaně zdůrazňuje, že k ukončení války je nutné okamžité příměří a zastavení zabíjení, ruské požadavky jsou mnohem širší a z pohledu Kyjeva zcela nepřijatelné. Moskva totiž trvá na tom, že Ukrajina se musí vzdát čtyř svých územních celků, tedy Chersonské, Záporožské, Doněcké a Luhanské oblasti.

Problém však spočívá nejen v samotné požadavku na územní kapitulaci, ale i v tom, že Ruská federace tyto regiony nikdy zcela neovládala – přesto je v roce 2022 „formálně“ anektovala. Tento krok byl založen na jednostranném dekretu prezidenta Putina a následných referendech, jejichž průběh i výsledky mezinárodní společenství odmítlo uznat. Výsledky přesahující 90 procent podpory připojení k Rusku jsou totiž v reálně fungující demokracii prakticky nemožné, navíc byly získány pod nátlakem a za přítomnosti okupačních sil.

Prezident Zelenskyj, západní spojenci a s velkou pravděpodobností i samotný Kreml si uvědomují, že jakékoli příměří, které bude v nadcházejících měsících dojednáno, bude pouze dočasné. Ani formální mírová smlouva by totiž nezaručila trvalý mír – a už vůbec ne bezpečnost Ukrajiny. Ruská zahraniční politika, která se dlouhodobě vyznačuje agresivitou, revizionismem a strategickou trpělivostí, nedává důvod k domněnce, že by se po ukončení bojů vzdala svých cílů.

Naopak, jak historie i aktuální bezpečnostní analýzy naznačují, období po válce by se s velkou pravděpodobností stalo jen krátkým přerušením širší kampaně zaměřené na likvidaci ukrajinské státnosti. Rusko by se mohlo pokusit znovu destabilizovat zemi prostřednictvím intenzivních hybridních operací – kyberútoků, dezinformačních kampaní, ekonomického nátlaku či podněcování vnitřních nepokojů.

V horším scénáři by mohlo přijít i k další přímé invazi, tentokrát vedené armádou, která by mezitím získala čas k reorganizaci, přezbrojení a doplnění ztrát. Právě tato hrozba, opakování ruského útoku po relativně krátké pauze, je jedním z hlavních důvodů, proč Ukrajina i její západní partneři trvají na zásadních bezpečnostních zárukách a odmítají jakékoli ústupky, které by jen odložily další fázi války.

Oslabená Ukrajina, která by po příměří přišla o část své vojenské kapacity a mezinárodní podpory, nepředstavuje bezpečnostní riziko jen sama pro sebe. Stává se zároveň potenciálním slabým článkem v celé evropské obranné architektuře. Pokud by její obranyschopnost klesla, a přitom by nadále čelila ruské hrozbě, otevřelo by to Kremlu prostor nejen k pokračování destabilizace Ukrajiny, ale i k přesměrování pozornosti na jiné cíle.

Bez frontové linie na východě Ukrajiny, která dnes absorbuje značnou část ruské vojenské kapacity, by Moskva mohla přenést svou ofenzivní strategii například do prostoru Pobaltí nebo k polským hranicím. Scénář ruské agrese proti Litvě, Lotyšsku či Estonsku, tedy státům, které jsou členy NATO a zároveň geograficky i historicky zranitelné, není dnes ani zdaleka vyloučen. Naopak, vzhledem k opakovaným výhružkám ruských představitelů, militarizaci Kaliningradu či nárůstu hybridních útoků, se jeví jako stále pravděpodobnější.

Pokud by ukrajinský odpor přestal zaměstnávat ruskou armádu, otevřel by se Kremlu prostor k novým geopolitickým tlakům. Ukrajina proto dnes nebrání jen své území, hraje totiž klíčovou roli v ochraně celého východního křídla Evropy. Každé oslabení její obrany tak znamená posílení ruského vlivu a větší ohrožení evropské bezpečnosti jako celku.

Evropa není na plnohodnotnou konfrontaci s Ruskem připravena. Přestože státy jako Finsko a Polsko v posledních letech výrazně posílily své obranné kapacity a jejich armády dnes patří k nejlépe připraveným na kontinentu, celkový obraz evropské bezpečnosti zůstává znepokojivý. Tyto země mohou sehrát klíčovou roli při zdržení případné ruské invaze, ale samotné nestačí.

Ruská agrese se navíc neomezuje pouze na tanky a dělostřelectvo. Hybridní válka, která kombinuje kybernetické útoky, dezinformace, energetický nátlak a sabotáže, se netýká jen východního křídla NATO. Naopak, jejími cíli jsou i západní metropole. Strategické infrastruktury, volby, veřejné mínění nebo měny států jako Spojené státy, Německo či Velká Británie jsou zranitelné vůči sofistikovaným ruským operacím.

Dále nelze vyloučit ani extrémní scénáře. Pokud by Rusko sáhlo po střelách s dlouhým doletem, jak opakovaně naznačují jeho představitelé, cílem by se mohly stát i města jako Paříž, Londýn nebo Berlín. Tyto údery nemusí být jen vojenské, protože i úder na kritickou infrastrukturu nebo velké logistické uzly by mohl Evropu paralyzovat.

Evropská unie i NATO tak čelí nutnosti redefinovat svou bezpečnostní strategii. Zatímco některé země již pochopily naléhavost situace, jiné stále váhají. Přitom právě solidarita, koordinace a připravenost celého kontinentu rozhodnou o tom, zda bude Evropa schopna odolat nové éře ruské expanze.

Témata:  komentář,  Vladimír Putin,  válka na Ukrajině,  Rusko,  Ukrajina