Hantavirus. Co je zač tichý zabiják, který připravil o život manželku Genea Hackmana?

Hantavirus byl poprvé identifikován během korejské války v 50. letech 20. století, kdy stovky amerických vojáků trpěly záhadným onemocněním s těžkým poškozením ledvin a krvácivými projevy. Virus byl později pojmenován podle řeky Hantan v Jižní Koreji, kde byl izolován poprvé.

V průběhu let byly hantaviry objeveny po celém světě, ačkoli jejich výskyt je častější v určitých oblastech, jako jsou Asie, Evropa a Severní i Jižní Amerika. Každá oblast má své specifické kmeny viru a odlišné způsoby projevu infekce.

Hlavním přenašečem hantavirů jsou divoce žijící hlodavci, kteří vylučují virus močí, trusem a slinami. Lidé se mohou nakazit několika způsoby. Vdechnutím infikovaných částic (nejčastější způsob přenosu, ke kterému dochází při vdechnutí prachu kontaminovaného výkaly hlodavců), kontaktem s infikovanými povrchy (pokud se člověk dotkne kontaminovaných předmětů a poté si sáhne do úst, nosu nebo očí), kousnutím hlodavcem (vzácný, ale možný způsob přenosu), konzumací kontaminovaných potravin (potraviny nebo voda kontaminované močí nebo výkaly hlodavců mohou přenést virus do lidského organismu).

Hantaviry mohou způsobit dvě hlavní formy onemocnění u lidí. Hemorrhagická horečka s renálním syndromem (HFRS) – nejčastější v Asii a Evropě. Toto onemocnění se projevuje horečkou, bolestmi hlavy, krvácivými projevy a poškozením ledvin, které může vést k selhání. Úmrtnost se pohybuje mezi 5–15 %. A hantavirový plicní syndrom (HPS) – vyskytuje se hlavně v Severní a Jižní Americe. Zpočátku se projevuje jako běžná chřipka, ale rychle přechází v těžký zápal plic, při kterém dochází k hromadění tekutiny v plicích a akutnímu selhání dýchání. Úmrtnost je vysoká, pohybuje se kolem 35–50 %.

Inkubační doba hantaviru se obvykle pohybuje mezi jedním až osmi týdny po kontaktu s virem. Mezi hlavní příznaky patří horečka a zimnice, silné bolesti hlavy a svalů, nevolnost, zvracení a bolesti břicha, pokles krevního tlaku, dušnost (zejména u plicního syndromu), selhání ledvin nebo dýchací potíže a v závažných případech může nemoc postupovat velmi rychle a vést k selhání životně důležitých orgánů a smrti.

Diagnostika hantaviru je obtížná, protože počáteční příznaky se podobají mnoha jiným virovým infekcím. K potvrzení infekce se obvykle používají laboratorní testy, jako jsou krevní testy na protilátky proti hantaviru nebo PCR testy detekující virovou RNA.

Neexistuje žádná specifická antivirová léčba proti hantavirům. Léčba je tedy zaměřena na zmírnění příznaků a podporu postižených orgánů, například umělou ventilací při plicním syndromu nebo dialýzou při renálním selhání.

Nejúčinnější ochranou proti hantavirům je prevence, která zahrnuje udržování domácnosti a okolí bez přítomnosti hlodavců (zabezpečení potravin, utěsnění děr a mezer v budovách). Důležitá je i bezpečná manipulace s potenciálně kontaminovanými povrchy (použití rukavic, dezinfekce) a vyhýbání se místům s vysokou koncentrací hlodavců, zejména opuštěným budovám a skladům. Při úklidu exkrementů hlodavců je potřeba používat ochranné pomůcky a dezinfekci namísto suchého zametání, které může zvířit infekční částice.

Hantavirus představuje vážné riziko pro lidi, zejména v oblastech s velkou populací hlodavců. I když se jedná o vzácnou infekci, její průběh bývá často smrtelný. Proto je klíčová prevence a včasná lékařská pomoc při podezření na nákazu. Hantaviry jsou i nadále předmětem intenzivního výzkumu s cílem vyvinout účinnou léčbu a vakcíny.

Témata:  viry a bakterie