reklama

Dodnes vyvolává velké vášně fotografie osamělého protestujícího mladíka stojícího před vojenskými tanky. Násilné potlačení studentských demonstrací požadujících demokratizaci Číny po vzoru Východní Evropy se stalo předmětem mezinárodní kritiky a kontroverzí, které uvrhly Čínu do izolace. Vzhledem k výrazné kulturní odlišnosti mezi Asií a Evropou je ale zapotřebí odpovědět si na otázku, co vlastně vůbec vedlo k tehdejší nespokojenosti Číňanů se systémem. Proč k něčemu podobného nedošlo i ve Vietnamu a v KLDR?

Vládnoucí Komunistická strany Číny provedla v 80. letech několik klíčových hospodářských reforem. Ačkoliv nedošlo k demokratizaci země a zavedení pluralitního systému, bylo částečně povoleno podnikání. Cílem čínského vůdce Teng Siao-pchinga bylo přilákat do Číny zahraniční investory a posílit ekonomiku. V jeho případě by se dalo mluvit o snahách o zavedení socialistické tržní ekonomiky. 

Se změnami šla sice ruku v ruce korupce, ale zároveň části čínské populace svitly naděje na demokratizaci. Samotná Komunistická strana Číny se rozdělila na dva tábory - ortodoxní požadující zachování statu quo a reformní podporující liberalizaci a socialismus s lidskou tváří. Něčím podobným jsme si prošli i my během Pražského jara, taktéž potlačeného invazí vojsk Varšavské smlouvy a následnou normalizací.

V polovině 80. let začalo docházet k prvním studentským protestům, jichž se zúčastnili i lidé žijící v zahraničí. Ti byli plní očekáváni. Doufali, že se jim podaří zařadit Čínu mezi vyspělé západní ekonomiky a demokracie. Na jaře 1989, kdy se komunistické režimy v zemích střední a východní Evropy začínaly pomalu a jistě hroutit, dosáhly čínské demonstrace svého vrcholu. Významnou roli sehrála také smrt Chu Jao-panga, komunistického funkcionáře dohlížejícího na hospodářské a politické reformy. Ten byl totiž před dvěma lety v roce 1987 odvolán z nejvyšších funkcí v Komunistické straně Číny.

V dubnu 1989 se deseti tisíce lidí shromáždilo, aby uctilo Jao-pangovu památku. Pieta se nesla v duchu požadavků svobody projevu a konce cenzury. V následujících týdnech se v Pekingu odehrála série několika demonstrací, které vyeskalovali shromážděním milionu Číňanů na Náměstí Nebeského klidu.

Jak zareagovala vláda?

Vláda se nejprve rozhodla nepodnikat proti demonstrantům žádné kroky. Část komunistů reprezentujících konzervativní křídlo strany s tímto postupem nesouhlasila v obavách z dalších ústupků, které by podobně jako v Evropě mohly vést ke zhroucení režimu. Jejich hlas byl nakonec vyslyšen a 20. května 1989 došlo k vyhlášení stanného práva. 

V noci z 3. na 4. června 1989 začaly čínské vojenské jednotky postupovat směrem k Pekingu přímo na Náměstí Nebeského klidu, aby násilně a brutálně rozehnali pokojné protesty, a aby se upevnil dosavadní komunistický režim. Jednoduše řečeno bylo to něco podobného jako srpen 1968, ale bez pomoci "bratrských" vojsk. 

Proti jedoucím tankům se 5. června 1989 hrdinně postavil jeden mladý muž se dvěma nákupními taškami. Sám čelící vojákům vybaveným tanky a kalašnikovy. Obraz osamělého mučedníka následně zatčeného čínskými vojáky je dodnes považován za symbol čínských neúspěšných protestů a snah o demokratizaci země. Jeho osud je dodnes neznámý. Nikdo neví, zda byl v tichosti popraven, popřípadě uvězněn, anebo propuštěn s tím, že bude mlčet.

Jak vysoká byla úmrtnost?

Přesné počty zemřelých neexistují, ačkoliv čínská vláda uvádí, že během Masakru na Náměstí nebeského klidu zahynulo 200 civilistů a několik desítek vojáků. Jiné statistiky hovoří o sta tisících. V roce 2017 byly na popud tehdejšího britského velvyslance v Číně sira Alana Donalda zveřejněny nové dokumenty uvádějící, že si celá událost vyžádala deset tisíc životů. 

Události v roce 1989 jsou v Číně dodnes tabu. Spousta dnešních mladých Číňanů o nich vůbec neví. Jakákoliv informace o nich je cenzurována čínskou vládou. Jediným místem v Číně, kde lze legálně uctít památku obětí Masakru na Náměstí nebeského klidu je Hong Kong.

Loading...

4 komentáře (Poslední 25.11. 05:16) Napište svůj názor

reklama