Otázkou není jestli, ale kdy. Ruská invaze do Pobaltí se blíží, váhat zřejmě nebude ani Trump

Varování z Polska: Rusko je připraveno

Zástupce náčelníka generálního štábu polské armády Leon Komornicki nedávno upozornil na reálnou hrozbu ruské agrese vůči pobaltským státům – a to již na konci letošního roku nebo počátkem roku příštího. Jeho varování není založeno na hypotézách, ale na analýze konkrétních trendů, mezi něž patří nedostatek pokroku v ukrajinsko-ruských jednáních, sílící vnitřní pnutí v NATO a neochota některých států k tvrdým postojům vůči Moskvě.

Nejvíce zneklidňující je, že v podstatě všechny faktory pro spuštění invaze jsou připraveny. Rusko má pro invazi ideologický rámec, záminku, vojenské prostředky, operační prostor a rozdělené protivníky. Z těchto důvodů je ruská invaze do Pobaltí v následujícím roce vysoce pravděpodobná.

O co Rusku jde?

Ruský tlak na pobaltské státy je podle bezpečnostního think tanku Marshall Center trvalý a mnohovrstevnatý – od dezinformací a diplomatické rétoriky až po špionáž a vojenské demonstrace síly.

Přestože se objevují varování před invazí, Moskva si uvědomuje politické i vojenské náklady přímé intervence. Ruští představitelé vnímají pobaltské národy jako odhodlané k odporu, a tak se zaměřují spíše na politické a psychologické ovlivňování než na klasickou vojenskou agresi.

Cílem Ruska „není nutně územní expanze, ale strategická páka vůči Západu“. Pobaltské státy slouží jako „divadlo“ – prostor, kde může Moskva demonstrovat sílu, testovat západní reakce a destabilizovat jednotu NATO a EU.

Tento přístup je zakořeněn v ruské strategické kultuře a „operačním kódu“ režimu, který kombinuje ofenzivní reflexy, historické narativy (např. vnímání „omezené suverenity“ pobaltských států) a preferenci pro hybridní, politické nástroje nad přímou konfrontací.

Konečným cílem Moskvy je ovlivnit širší mezinárodní rovnováhu. Skrze tlak na Pobaltí se Rusko „snaží polarizovat EU, znejistit NATO a testovat odhodlání Spojených států“ – zvláště v době, kdy je jejich postoj k evropské bezpečnosti méně předvídatelný.

Zároveň jde o projev ruských defenzivních obav a osobních motivací, včetně antipatie Vladimira Putina vůči pobaltským zemím. Ty nejsou cílem samy o sobě, ale nástrojem k dosažení strategických cílů mimo region.

„Ruský svět“ se hlásí o slovo

Ruská federace má v Litvě, Lotyšsku a Estonsku dlouhodobé strategické, historické a kulturní zájmy. Tento region není z ruského pohledu jen sousedstvím NATO – je vnímán jako ztracené území impéria. Putin a jeho elity se opírají o ideologii tzv. „ruského světa“ (Русский мир/Russkij mir) – koncepci, která hlásá, že Rusko má právo „chránit“ své kulturní a jazykové vlivy kdekoli na světě.

Ve všech třech pobaltských zemích žije početná ruská menšina, která je trvale cílem ruské propagandy. Tyto menšiny jsou systematicky vykreslovány jako údajně „utlačované“, a právě jejich „ochrana“ byla v minulosti opakovaně využita jako záminka k ozbrojeným zásahům, jako například v Gruzii 2008, na Krymu 2014, a na Donbasu 2014-2022. Na to upozornil například server Foreign Affairs.

Rétorika o nutnosti „ochránit ruské obyvatele v zahraničí“ se stala standardním narativem ruské zahraniční politiky. Stejný rámec byl použit při anexi Krymu v roce 2014, stejně jako při destabilizaci Donbasu.

Není vyloučeno, že podobný scénář by mohl být zopakován i v Pobaltí, například formou hybridních operací, provokací nebo „žádostí o pomoc“ ze strany údajně ohrožených menšin – což se stalo přesně den před ruskou invazí na Ukrajinu. Separatistické republiky na Donbasu požádaly Rusko o vojenskou pomoc, jak informoval například server DW – a ruské tanky byly na druhý den u Kyjeva.

Z geopolitického hlediska má region Pobaltí pro Moskvu zásadní symbolický význam. Do rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 byly všechny tři státy jeho součástí, a jejich integrace do NATO a EU je vnímána jako bolestná ztráta vlivu na „tradičním“ ruském území.

Obnova kontroly – ať už přímé nebo prostřednictvím destabilizace – je součástí širšího strategického rámce tzv. „ruského světa“ (Русский мир/Russkij mir), který se snaží obnovit ruský vliv ve všech bývalých postsovětských republikách. Jde o koncept vybudovaný ruským vůdcem Putinem, který byl coby zahraničněpolitická doktrína implementován v roce 2022.

Ústy bývalého blízkého Putinova poradce a hlavního ideologa Kremlu Vladislava Surkova: „Myšlenka ‚ruského světa‘ nevznikla včera. Zavedl jsem ji do struktury státní politiky. Putin řekl: ‚Rusko nemá hranice‘; myslím, že to myslel vážně. Co je to ruský svět? Je to všude, kde se mluví a myslí rusky. Kde je náš Putin respektován. A respektují ho na mnoha místech i ti, kteří rusky nemluví a kteří mají o Rusku spíše mlhavou představu. Tam, kde se lidé bojí ruských zbraní, to je také ruský svět.“

Bělorusko jako brána do Evropy

Bělorusko představuje zásadní součást ruské vojenské strategie vůči NATO a Pobaltí. Díky hluboké a podřízené alianci s Moskvou otevírá Rusku přímý přístup k hranicím Severoatlantické aliance, přičemž rozšiřuje potenciální nástupiště pro útok o stovky kilometrů.

Nejzranitelnějším bodem této linie je bělorusko-polské pomezí, konkrétně tzv. Suwałský koridor – úzký, přibližně 65 kilometrů široký pozemní pruh, který spojuje Litvu a další pobaltské státy se zbytkem NATO přes Polsko. Ne náhodou jej server Politico označil za „nejnebezpečnější místo na Zemi“.

V případě ruské agrese by rychlé obsazení Suwałského koridoru umožnilo fyzicky odříznout Pobaltí od spojeneckých posil a Litva, Lotyšsko i Estonsko by se ocitly v izolaci, bez přímého přístupu k aliančním jednotkám a logistice.

Tato situace by znamenala strategickou výhodu pro Moskvu. Zatímco by se baltské státy potýkaly s vlastní obranou, NATO by stálo před existenčním rozhodnutím – eskalovat konflikt v plném rozsahu, nebo hledat diplomatický kompromis pod hrozbou jaderné konfrontace.

Bělorusko v tomto scénáři neplní roli pouhého prostředníka – je aktivním účastníkem. Režim Alexandra Lukašenka dlouhodobě legitimizuje ruskou vojenskou přítomnost, sdílí zpravodajskou infrastrukturu, a podílí se na rozsáhlých cvičeních, jako je „Západ“ (Zapad), která opakovaně simulují údery na Polsko, Litvu i Lotyšsko.

Kromě toho je velmi pravděpodobné, že by případná invaze využila právě Suwałský koridor k propojení ruského pevninského území s vysoce militarizovanou Kaliningradskou oblastí. Kaliningrad je dnes jednou z nejvíce opevněných oblastí v Evropě. Jak uvádí Atlantic Council, disponuje více než 50 válečnými loděmi ruské Baltské flotily, ponorkami, mechanizovanými pozemními silami, jednotkami námořní pěchoty i dvěma vojenskými leteckými základnami.

Ruské schopnosti válkou posílily

Navzdory tomu, že Rusko už několik let vede vyčerpávající válku na Ukrajině, jeho vojenský potenciál zdaleka nedosáhl svých limitů. Ruská ekonomika byla systematicky převedena do válečného režimu, přičemž podle ekonoma Libora Žídka z Masarykovy univerzity směřuje až 7 % HDP ročně do ozbrojených sil, jak uvedl pro EuroZprávy.cz.

Výroba munice, zbraní a těžké techniky nadále akceleruje, probíhá nepřetržitá mobilizace a zároveň se rozšiřuje výcviková infrastruktura pro nové jednotky. Z hlediska operační schopnosti to znamená, že Moskva je stále schopna vést více paralelních konfliktů, i když za cenu vysokých ztrát, nižší kvality výcviku a logistického stresu.

Zkušenosti z Ukrajiny však ukazují, že ruské síly jsou mimořádně adaptabilní – dokážou rychle improvizovat, učit se z chyb a efektivně využívat slabiny protivníka. Právě tato schopnost může být klíčová při případné operaci v Pobaltí, kde by mohl hrát roli moment překvapení a asymetrické taktiky.

Jak upozornil například server Al-Džazíra, válka na Ukrajině vedla k masivnímu rozšíření ruských pozemních sil, i když kvalita výcviku a vybavení často zaostává za kvantitou. Přesto se výrazně investuje do elitních složek, zejména námořní pěchoty, výsadkových jednotek a speciálních sil Specnaz. Například jen námořní pěchota se od začátku války rozrostla o více než 20 tisíc mužů až na 75 tisíc.

Současně dochází ke strukturálním změnám v organizaci armády. Ruští generálové přecházejí od brigád k divizím. Zatímco brigády nejsou schopny dlouhodobě snášet velké ztráty, divize mohou absorbovat ztráty a pokračovat v boji až do příchodu posil – což ukazuje na dlouhodobé plánování a přípravu na rozsáhlejší, vytrvalé konflikty.

NATO svou přítomnost posiluje také

Tváří v tvář rostoucímu riziku ruské agrese NATO v uplynulých letech výrazně posílilo svou vojenskou přítomnost na východním křídle, zejména v Pobaltí a Polsku. Nejvýraznějším opatřením je Enhanced Forward Presence (eFP) – iniciativa přijatá na summitu NATO ve Varšavě v roce 2016.

V jejím rámci byly v Litvě, Lotyšsku, Estonsku a Polsku rozmístěny čtyři mnohonárodní bojové skupiny pod velením Velké Británie, Kanady, Německa a Spojených států. Každá z těchto skupin čítá přibližně 1000-1500 vojáků a funguje jako odstrašující síla i první linie obrany v případě útoku.

Kromě pozemních sil hraje klíčovou roli také mise Baltic Air Policing, v rámci níž členské státy NATO rotují své stíhací letouny na základnách v Litvě (Šiauliai) a Estonsku (Ämari). Tato letecká přítomnost má za cíl chránit vzdušný prostor pobaltských zemí, které vlastní stíhací letectvo nemají.

NATO zároveň posiluje svou rychlou reakční schopnost prostřednictvím tzv. VJTF (Very High Readiness Joint Task Force) – jednotky schopné zasáhnout do 48 hodin. Celá jednotka má sílu přibližně 5000–7000 vojáků, podporovaných logistickou a vzdušnou podporou. Dále ještě před rokem 2024 existovala NATO Response Force (NRF) s kapacitou až 40 000 vojáků, kteří mohli být nasazeni v případě vážného ohrožení.

Na summitu ve Vilniusu v roce 2023 aliance prostřednictvím oficiálního komuniké potvrdila, že členské státy mají nově připravené obranné plány pro jednotlivé geografické oblasti, včetně Pobaltí. Tyto plány zahrnují konkrétní scénáře, předsunutou logistiku a určené síly, které by se okamžitě zapojily v případě agrese.

Navzdory tomuto posílení zůstává v Pobaltí přítomnost aliančních vojsk početně omezená – jejich úloha je především odstrašující, ne expanzivní. V případě plnohodnotné invaze, například přes Suwałský koridor, by obrana musela spoléhat na rychlý přesun posil z dalších zemí. To je logisticky a časově náročné, zejména pokud by Rusko dokázalo izolovat oblast během prvních hodin či dnů konfliktu.

Trump spíše pomůže

Spojené státy sehrály zásadní roli při transformaci Pobaltí po rozpadu Sovětského svazu. Washington patřil k prvním, kdo okamžitě uznal nezávislost Litvy, Lotyšska a Estonska, a následně se stal klíčovým garantem jejich demokratické tranzice, obrany a integrace do euroatlantických struktur. Vstup těchto států do NATO a EU by bez americké podpory byl těžko představitelný.

Z pohledu Moskvy však USA zosobňují ztrátu imperiálního vlivu a geopolitické ponížení. Americká přítomnost v regionu – ať už vojenská, politická nebo pouze symbolická – je vnímána jako přímá hrozba ruským zájmům a aspiracím na obnovu sféry vlivu ve východní Evropě.

Právě proto se americké bezpečnostní garance stávají dvojsečnou zbraní. Na jedné straně odrazují agresi díky síle a závazkům – přítomnost USA je zárukou, že útok na Pobaltí nebude bez odpovědi.

Na straně druhé ale provokují Kreml k destabilizačním snahám – Moskva chce za každou cenu narušit jednotu Západu a zpochybnit ochotu Spojených států přispěchat na pomoc svým spojencům.

Tento strategický kalkul je dnes ještě více zviditelněn politickými změnami ve Washingtonu. Nástup Donalda Trumpa způsobil v řadách evropských spojenců nejistotu ohledně trvalosti amerických závazků, ale zároveň zvýšil tlak na evropské státy, aby více investovaly do vlastní obrany.

Pobaltské země tento signál pochopily včas. Všechny tři státy plní požadavek na výdaje ve výši minimálně 2 % HDP na obranu – Estonsko dávalo v roce 2024 3,43 %, Lotyšsko 3,15 % a Litva 2,85 %, a jsou tak v očích americké administrativy vnímány jako „spořádaní“ spojenci.

V případě napadení by proto bylo krajně nepravděpodobné, že by Spojené státy zůstaly stranou – a to i za vlády prezidenta, který upřednostňuje bilaterální výměny před multilaterálními strukturami.

Témata:  Rusko,  Ruská armáda,  válka na Balkáně