Skandál, o kterém se mlčí: Uprchlíci v Evropě

Nemocnice, která považuje své pacienty za tak zatěžující, že jim odepírá lékařskou péči. Ubytovna pro lidi bez domova, která nechává své obyvatele na ulicích. Uprchlická agentura, jenž odmítá poskytovat jídlo těm, kdo jsou v její péči. Všechno se to může zdát nepravděpodobné, až na to, že existují důvěryhodné zprávy o tom, že se třetí scénář odehrává v Tripolisu, hlavním městě Libye. Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (United Nations High Commissioner for Refugees - UNHCR) je orgán, který jak napovídá jeho název, je pověřen péčí o uprchlíky a jejich ochranou. Přesto se zjevně snaží uzavřít centrum, které se otevřelo minulý rok, a vyhladovět lidi, co jsou stále uvnitř, aby je donutil odejít.

Akce UNHCR, pokud jsou informace pravdivé, jsou skandální. Ovšem také nejsou úplně překvapující. Hladovění uprchlíků na bezpečném místě je adekvátní metaforou západní politiky vůči nechtěným migrantům. Zejména EU je zběhlá v používání utrpení jako politické páky. Ústředním bodem strategie EU v posledním desetiletí byl outsourcing kontroly imigrace, kdy se platilo zemím od Libye po Súdán, od Nigérie po Turecko, aby odrazily potenciální migranty mířící do Evropy. V tomto procesu se objevuje nová forma imperialismu, díky níž bohaté státy ve jménu ochrany svých hranic před přistěhovalci dupou po hranicích chudších sousedů.

Nigérie, země na jižním okraji Sahary, je nyní podle slov jednoho evropského velvyslance "jižní hranicí Evropy". Zatímco imigrační kontroly se týkají obvykle nelegálního zastavení vstupu osob do země, nový imperialismus vyžaduje, aby africké národy zabránily lidem opustit jejich území, pokud hrozí riziko, že by mohli přijet do Evropy. Jedná se o verzi berlínské zdi v 21. století, která se však přenesla na africký kontinent.

Podle malajské prezidentské kandidátky Aminaty Traoré je to ve skutečně násilí a nestabilita, co je šířeno. Evropa udělala z migrantů komodity, které mají proniknout na nový trh. Své politiky označuje a předkládá jako "reakci na kriminalitu", jak se uvádí v nedávné zprávě o strategii EU, ale ve skutečnosti "podněcuje dravé a trestné chování vytvářením zvrácených stimulů v 'partnerských' zemích".

EU se nestará zvláště o to, kdo jsou její „partneři“, pokud jsou ochotni zastavit migranty v cestě přes Středozemní moře. Bývalý prezident Súdánu Omar al-Bashir, letos svržený vojenským převratem, byl obviněn mezinárodním trestním soudem za válečné zločiny v Dárfúru. Jeho režim byl součástí „Chartúmského procesu“, iniciativy EU na zastavení migrační cesty z Afriky.  Súdánské jednotky rychlé podpory (RSF) patřily mezi jeden z nejúčinnějších nástrojů kontroly migrantů. Až do roku 2013 byly známé jako Janjaweed, takzvaná začarovaná milice, která v Dárfúru způsobila téměř genocidu. Začátkem tohoto roku byla RSF zodpovědná za masakry protivládních demonstrantů v Chartúmu. Rovněž prosazuje svůj obchod jménem EU.

Je vidět, že Unie se nijak zvlášť nestará o to, kdo budou její „partneři“, hlavní pro ni je, pokud nevpustí potenciální migranty do Evropy. V Sahelu 80% migrantů nemíří do Evropy. Jedná se o regionální přesuny obyvatelstva, které se týkají osob, jenž se po celá desetiletí přirozeně pohybovaly oblastí. Milice a bezpečnostní síly se nestarají o rozdělování různých druhů migrantů, takže se všichni stávají terčem nového odvětví únosů a zadržování. Výsledkem je narušení tradičních obchodních cest, rostoucí ekonomická nestabilita a narůstající nespokojenost - což vede k touze po migraci.

EU zavírá oči před pomocí zadržovaným osobám. Evropské vlády si neuvědomují nejen mučení, sexuální zneužívání a vydírání, kterému jsou zadržovaní vystaveni, ale také to, že podle slov Johna Dalhuisena Amnesty International mají „ svůj podíl viny na tomto zneužívání“. Smyslem outsourcingu je platit ostatním za špinavou práci v Evropě. Čím nepřátelštější je klima pro migranty v zemích jako jsou Libye nebo Nigérie, tím účinnější je politika udržování migrantů mimo Evropu.

Důsledky migrační politiky EU by měly, jak uvádí charita Lékaři bez hranic (Médecins Sans Frontières), „šokovat kolektivní svědomí evropských občanů a zvolených vůdců“. Přesto je toto téma sotva diskutováno. Pro nepřátele vůči přistěhovalcům je to cena, kterou stojí za to zaplatit. Pro liberály je to citlivá záležitost, protože se bojí, že jejím diskutováním akorát podpoří nepřátelské nálady v EU. Pro Brusel je tento přístup politickým úspěchem. Pro diktátory a válečníky je to prostředek k bohatství a moci. A tak se o největším skandálu naší doby neodvažujeme mluvit.

Témata:  uprchlíci,  migrace,  EU