Turecko si otevírá dveře v Africe. Čínskému a ruském vlivu ale zatím konkurovat nedokáže

Globe24.cz už několikrát psal o rostoucím vlivu Číny a Ruska v Africe. Jak ale upozornil německý server DW, mezi tyto velmoci se dostala ještě další země, snažící se projektovat svůj vliv v různých afrických zemích – Turecko.

Turecko sehrálo důležitou roli při řešení krize potravinové bezpečnosti v Evropě poté, co Rusko napadlo Ukrajinu a z velké části tak znemožnilo námořní obchod s ukrajinským obilím. Tato komodita proudí z napadené Ukrajiny do zemí třetího světa po milionech tun.

Politika africké iniciativy je ale v Ankaře zavedená už od roku 1998, přičemž nejnovější obchodní úsilí probíhá v Somálsku. Vztahy s touto občanskou válkou sužovanou zemí posílil tehdejší premiér Recep Tayyip Erdogan, když roku 2011 zamířil do Mogadiša jako první neafrický lídr po dvaceti letech.

I z toho důvodu je somálská metropole domovem pro největší tureckou základnu v zahraničí. Obě země za poslední měsíce podepsaly důležité dohody nejen v oblasti obrany a bezpečnosti, ale také co se týká průzkumu ropných polí u somálského pobřeží.

O úspěších této iniciativy svědčí fakt, že Turecko navýšilo počet svých velvyslanectví v Africe ze dvanácti v roce 2002 na 44 o dvacet let později. Masivní je rovněž nárůst objemu obchodu. Ten v roce 2003 činil 5,4 miliard dolarů, roku 2022 41 miliard a loni 37 miliard.

„Afrika se vyvíjí ve velký trh, protože její rostoucí ekonomiky vzbudily tak velký zájem, že Turecko nevyhnutelně cítilo povinnost se v této konkurenci ukázat,“ vysvětlil ekonomický analytik Volkan Ipek z univerzity v Istanbulu.

Turecká strana na přelomu září a října vyšle do oblasti průzkumnou loď, protože podle geoseismických studií Somálsko může disponovat až 30 miliardami barelů ropy a zemního plynu.

„Turecko je na cestě stát se významným hráčem v oblasti hlubokomořského průzkumu ropy a zemního plynu. Se svými čtyřmi vrtnými a dvěma seismickými výzkumnými plavidly již má technické zkušenosti,“ popsal Sohbet Karbuz z francouzského think tanku Středomořská observatoř pro energetiku a klima.

Ankara je v oblasti energetiky silně závislá na zahraničním dovozu, proto usiluje o diverzifikaci tohoto sektoru. Množství plynu získává z Ruska, Ázerbájdžánu, Alžírska a Íránu; zkapalněný zemní plyn nakupuje od USA, Egypta, Ruska, Francie a Nigérie.

„Tato dohoda o průzkumu se Somálskem ukazuje ambici Turecka nalézt další energetické zdroje, přičemž plánované dohody v Adenském zálivu, Indickém oceánu a Černém moři tuto ambici dále odrážejí,“ poznamenal analytik Ipek.

Turecko prosazuje své zájmy například formou dohod o volném obchodu. Ty má podepsané s Tuniskem, Egyptem, Marokem a Mauriciem. Jiné země přijímají tureckou rozvojovou pomoc. „Potenciál Somálska a Súdánu je z hlediska obchodu velmi slabý. Kdybyste raději podpořili Etiopii, Tanzanii a Keňu, pravděpodobně byste získali větší obchodní výnosy,“ vyzval analytik Ufuk Tepebas z Basilejské univerzity.

Jenže pro turecké vedení je důležitá i spolupráce v oblasti obrany, což nevylučuje ekonomicky neefektivní spolupráci jak se Somálskem, tak třeba se Súdánem. „Spolupráce v oblasti obrany se bude pravděpodobně dále rozvíjet s tím, jak bude přibývat incidentů vyžadujících použití zbraní. Od roku 2011 jsou džihádističtí teroristé aktivní a hrají významnou roli v oblasti Sahelu,“ vysvětlil Ipek.

Ankara je podle DW v současné době čtvrtým největším exportérem zbraní do subsaharské Afriky. Bojové vrtulníky od něj obdržela například Nigérie, cvičné letouny a drony Bayraktar pak dostalo několik dalších afrických států.

Souboj o vliv

Už bylo řečeno, že Turecko není ani zdaleka jediným aktérem, který se na africkém kontinentu snaží prosadit svůj vliv. Jak pro EuroZprávy.cz začátkem července vysvětlil expert Richard Turcsányi, Čína využívá širokou škálu ekonomických vztahů – včetně půjček, infrastrukturních projektů a obchodních dohod.

Podle Turcsányiho Čína těží z toho, že není „součástí Západu“ a poskytuje vůči němu určitou alternativu. „Mnohé státy v rozvojovém světě nejsou se Západem spokojené, ať už kvůli koloniální minulosti, nebo celkově nadřazenému postavení ve světě. Růst Číny je pro ně příležitostí získat nového partnera,“ doplnil.

Právě s tímto faktorem bojuje Ankara. „Čínský stát podporuje své firmy přímo prostřednictvím své Exim Bank. Turecké společnosti nemohou získat stejnou podporu od svých bank, a i když ji získají, částky nejsou srovnatelné,“ přiblížil Tepebas.

Zatímco se tedy čínské investice v Africe za rok 2023 vyšplhaly na 282 miliard dolarů, turecké činí „pouze“ 10 miliard. „Místo toho, aby se Turecko soustředilo hlavně na dovoz a vývoz, mělo by více investovat a realizovat některé megaprojekty,“ podotkl Ipek.

Kromě Číny ale do dění v Africe výrazně promlouvá i Rusko. Kupříkladu Súdán má zájem o oživení dohody o vybudování ruského námořního uzlu v Rudém moři. Už v roce 2017 vznikla shoda mezi tehdejším prezidentem Umarem al-Bašírem a ruským lídrem Vladimirem Putinem.

Turcsányi boj o vliv mezi Čínou a Ruskem nevidí jako pravděpodobný. „Rusko a Čína mají momentálně velmi blízké vztahy, důvěřují si, a oba státy vnímají jako hlavní problém především USA a celkově západní dominanci ve světě,“ vysvětlil.

Ač je Rusko na Číně do jisté míry závislé, z Moskvy se neozývají relevantní hlasy, které by kritizovaly blízké vztahy k Pekingu. „Situace se může změnit například po Putinovi, ale to se bavíme o dost hypotetických scénářích, ve kterých se klidně může otevírat i otázka rozpadu Ruské federace a dalších radikálních změn,“ popsal expert s tím, že se „Čína i Rusko snaží o omezení západního vlivu ve světě a konkrétně i v Africe“.

Témata:  Turecko