Ukrajina není to jediné. O co Putinovi doopravdy jde?

Dokonce i obvykle racionální deník Kommersant popsal situaci titulkem „Putinův triumf“. Důvodem této změny je, že Trumpova rétorika nyní odpovídá pohledu Kremlu na svět: dva mocní vůdci – Trump a Putin – rozhodují o osudu Ukrajiny, zatímco Evropa a samotný Kyjev hrají druhořadou roli.

Z pohledu Moskvy Trump uznává Putina jako rovnocenného partnera, což je klíčový psychologický moment pro ruského prezidenta. Zároveň to potvrzuje přesvědčení Kremlu, že Ukrajina a Evropa musí přijmout svou podřízenou úlohu ve světě, kde o osudu států rozhodují pouze silní lídři.

Ruský režim Ukrajinu nevnímá jako plnohodnotný stát, ale spíše jako klienta Západu, který musí splatit vojenskou a ekonomickou podporu tím, že umožní Spojeným státům těžit jeho přírodní bohatství, včetně vzácných kovů.

Prakticky Moskva očekává, že Trumpova snaha o ukončení války povede k mezinárodnímu uznání čtyř anektovaných ukrajinských regionů, okupaci zbylých částí Doněcké a Luhanské oblasti, odstranění ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského a trvalému zablokování vstupu Ukrajiny do NATO.

Putin by tyto body prezentoval ruské veřejnosti jako vítězství, přestože jde o dočasné řešení a ne o plné ovládnutí Ukrajiny.

Ačkoli Trump možná věří, že může změnit světový pořádek, Kreml sdílí mnohem temnější vizi. Ruští představitelé nevěří v udržitelný mír se Západem, protože vnímají Spojené státy jako trvalého nepřítele Ruska.

Místo ideologie ovládá ruskou politiku mix historických křivd a pocitu neustálého obléhání Západem. Tento „pocit ukřivděnosti“ sahá až ke křížovým výpravám proti pravoslavné Rusi ve 13. století a pokračuje přes Napoleonovu invazi, Hitlerovu válku a studenou válku.

V Kremlu proto panuje přesvědčení, že skutečný mír s USA a Evropou není možný, jen občasné přestávky v nepřátelství. Tento postoj symbolizuje i slavný citát cara Alexandra III.: „Rusko má jen dva spojence – armádu a námořnictvo.“

Putin se vždy snažil získat respekt od amerických prezidentů. V roce 2000 při nástupu do funkce hledal uznání od George W. Bushe a dnes se snaží dosáhnout stejného výsledku u Donalda Trumpa.

Ruský prezident se nepovažuje za světového vyvrhele, nejen kvůli podpoře Číny, ale také proto, že nevěří ve skutečné spojence a dlouhodobé závazky mezi státy.

V této mocenské hře chce Putin využít Trumpa k dosažení taktických zisků, protože strategický mír považuje za nemožný. Jakkoli se ruský prezident rád prezentuje jako chladný stratég, jeho rozhodování je často ovlivněno emocemi – zejména touhou po respektu a uznání.

A právě to by mohl být klíčový faktor, který nakonec rozhodne o budoucnosti Ukrajiny.

Témata:  válka na Ukrajině,  Vladimír Putin