Izraelský paradox: V Sýrii se chová jako humanista, o kousek dál zabíjí nevinné

Izraelské letectvo v pátek nad ránem provedlo úder nedaleko prezidentského paláce v syrském Damašku. K této intervenci došlo poté, co během střetů mezi provládními silami a drúzskými milicemi nedaleko Damašku zemřely desítky lidí. Izrael své údery v zemi obhajuje právě ochranou Drúzů. O útoku informoval například server Euronews.

Proč jsou Drúzové pro Izrael důležití?

Drúzové tvoří specifickou náboženskou a etnickou menšinu s kořeny sahajícími do 11. století, kdy se jejich víra vydělila z ismá‘ílíjské větve šíitského islámu. Jejich náboženský systém, který se s časem uzavřel vůči novým konvertitům, čerpá nejen z islámu, ale i z gnosticismu, novoplatónské filozofie a dalších esoterických proudů. Společným rysem drúzských komunit napříč regionem je silná vnitřní soudržnost, uzavřenost vůči okolí a loajalita ke státu, ve kterém žijí.

Nejpočetnější skupina Drúzů se podle stanice BBC nachází v jižní Sýrii, především v provincii Suvajdá, známé též jako Jabal al-Drúz. Zatímco v minulosti stáli převážně na straně centrální vlády v Damašku, občanská válka jejich postoje zásadně rozštěpila. V Libanonu představují zhruba pět procent populace a mají pevné zastoupení v konfesiálně rozděleném politickém systému. Významné je především politické dědictví rodiny Džumblátů, dlouhodobě spjaté s Progresivní socialistickou stranou.

V Izraeli žije přibližně 120 tisíc Drúzů, kteří na rozdíl od jiných arabských občanů slouží v armádě a participují na veřejném životě. Jejich pozice v izraelské společnosti je zcela výjimečná a často bývá předmětem domácí i zahraniční politické diskuse.

Důvod útoků na jižní Sýrii

Po prosincovém kolapsu režimu syrského prezidenta Bašára Asada využil Izrael mocenského vakua a zesílil diplomatický i vojenský tlak s cílem ochránit drúzskou menšinu v jižní Sýrii. Izraelští představitelé deklarovali záměr demilitarizovat oblast sousedící s izraelskými hranicemi, především v regionu u Golanských výšin, kde se nachází nárazníková zóna pod dohledem OSN. Tato část Sýrie zůstává fakticky mimo efektivní kontrolu prozatímní syrské vlády, což podle izraelských zdrojů, včetně deníku Times of Israel, vytváří prostor pro působení radikálních milicí.

Izrael opakovaně varoval, že vojensky zasáhne v případě rozmístění sil Ahmeda aš-Šára, prozatímního syrského vůdce, v této oblasti. Ministr obrany Israel Katz označil Šára za „džihádistického teroristu ze školy al-Káidy“, který se podle něj dopouští brutálních činů vůči civilistům. Přítomnost izraelských jednotek v pohraničním pásmu, kde platí křehký status quo pod patronací OSN, je v tomto kontextu součástí širší strategie odstrašení a prevence destabilizace regionu.

Katz podle dostupných informací nepřeháněl, když varoval před brutalitou ozbrojených skupin operujících v Sýrii. Podle americké rozhlasové stanice NPR bylo na začátku července během pouhých tří dnů intenzivních bojů zabito více než 1300 civilistů, kteří byli novým režimem označeni za sympatizanty svrženého prezidenta Bašára Asada.

Jak uvedla americká stanice CNN, oběťmi masakrů se ve značné míře stala alavitská komunita, tedy náboženská menšina, k níž patřil i samotný Asad a která po desetiletí tvořila páteř syrského režimu. Tato vlna násilí signalizuje nejen hluboké etnicko-náboženské rozštěpení poválečné Sýrie, ale i možný zrod nových, vysoce nestabilních poměrů, které mohou eskalovat v další regionální konflikt.

Schizofrenní přístup Izraele

Zatímco třeba humanitární organizace Amnesty International varovala před aktivitami nového syrského režimu s tím, že je nutné vyšetřovat útoky na alavitskou komunitu jako „válečný zločin“, Izrael neustal v systematické likvidaci Pásma Gazy.

Zatímco v Sýrii vystupuje Izrael jako ochránce náboženských menšin a zastánce humanitárních zásahů, v Pásmu Gazy čelí dlouhodobě tvrdé kritice za kolektivní trestání civilní populace, rozsáhlé ničení infrastruktury, zásahy do zdravotnických zařízení, škol i obytných zón a opakované porušování ženevských úmluv. Tento kontrast není pouze morálního rázu – zásadním způsobem ovlivňuje vnímání izraelské politiky v očích mezinárodní veřejnosti, lidskoprávních institucí i světových médií.

Tato dvojí strategie má však své opodstatnění z hlediska izraelských bezpečnostních doktrín. V případě Sýrie jde především o eliminaci neřízených aktérů a prevenci rozšíření chaosu do izraelského příhraničí – tedy o vojenskou kontrolu nad destabilizovaným teritoriem, které by mohlo být využito íránskými nebo džihádistickými silami.

V Gaze je situace odlišná. Pásmo představuje uzavřený a trvale napjatý prostor, z něhož opakovaně přichází raketové útoky, a kde Hamás nejen kontroluje civilní správu, ale zároveň vede ozbrojený konflikt proti Izraeli. Izrael proto vnímá Gazu jako permanentní bezpečnostní hrozbu, nikoli jako prostor pro humanitární intervenci.

Přesto narůstají mezinárodní tlaky na větší proporčnost izraelské síly. Organizace spojených národů označila izraelskou blokádu humanitární pomoci do Gazy za „kruté kolektivní trestání“, které může představovat válečný zločin. Blokáda vedla k vážnému nedostatku potravin, vody a léků, přičemž více než 3000 kamionů s pomocí zůstalo zablokováno na hranicích.

Human Rights Watch a další organizace obvinily Izrael z kolektivního trestání Palestinců prostřednictvím rozsáhlého ničení infrastruktury a omezení přístupu k základním potřebám. Tyto akce byly označeny za porušení mezinárodního humanitárního práva.

Situace dospěla do bodu, kdy Mezinárodní trestní soud (ICC) vydal zatykače na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a bývalého ministra obrany Yoava Gallanta za údajné použití hladovění jako metody války – což je dle ženevských konvencí považováno za válečný zločin. Izrael byl v tomto kontextu obviněn z využívání humanitární pomoci jako nástroje války a politického nátlaku.

Zároveň Organizace spojených národů, Rada OSN pro lidská práva a desítky nezávislých lidskoprávních organizací opakovaně vyzývají Izrael k dodržování mezinárodního humanitárního práva a k ochraně civilního obyvatelstva v Gaze. Izrael tyto výzvy zpravidla odmítá s odkazem na své právo na sebeobranu, přičemž své kritiky často obviňuje z pokrytectví, selektivního přístupu a ignorování útoků ze strany Hamásu.

Realita ale ukazuje, že morální imperativ často ustupuje před strategickým zájmem. Mezinárodní systém, který má podle Charty OSN chránit civilisty a bránit válečným zločinům, selhává tam, kde se střetávají zásadní geopolitické zájmy.

Izrael tak zůstává v paradoxní roli – jako stát, který na jedné straně volá po ochraně ohrožených komunit a zasahuje ve jménu humanity, a na druhé straně je sám obviňován z masivních represivních operací vůči civilistům v jiném kontextu, jenž je mu vnitropoliticky a strategicky méně výhodný přiznat jako podobně legitimní.

Témata:  Izrael,  Izraelská armáda