Trumpa nezastaví ani americká ústava. Nejcennější papíry demokracie se ohýbají po celém světě

Šéf Bílého domu už v minulosti několikrát překročil hranice běžné politické rétoriky. Loni třeba prohlásil, že by rád byl „na jeden den diktátorem“, což následně bagatelizoval jako nadsázku či žert. Nedávno ale pronesl výrok, který už nese podstatně závažnější konotace: vyjádřil ambici zůstat u moci i po skončení druhého funkčního období.

Podle americké ústavy, konkrétně 22. dodatku, je však třetí prezidentský mandát ústavně nepřípustný. Tentokrát navíc Trump své prohlášení nijak neodvolal ani nevysvětlil jako nadsázku, čímž otevřel další prostor pro diskusi o jeho vztahu k základním demokratickým normám.

Jak upozornil deník The New York Times, nejde o první případ, kdy prezident veřejně zpochybnil základní principy amerického ústavního systému. Už v prosinci 2020 – tedy krátce po prohraných volbách – vyzval k „vypovězení ústavy“, což mělo podle něj umožnit jeho návrat do prezidentského úřadu bez nutnosti řádného hlasování. Tento výrok byl široce kritizován jako nebezpečný precedent a symbol neochoty uznat legitimní volební výsledek.

Podle demokratického kongresmana Daniela Goldmana z New Yorku tyto projevy nejsou izolovanými excesy, ale součástí širší a promyšlené strategie. Goldman je označil za „metodickou snahu destabilizovat a podkopat demokratické instituce s cílem koncentrovat více moci v rukou jednoho člověka“. Varoval také, že hrozby vůči demokratickému zřízení už nelze považovat za hypotetické – podle něj se jedná o proces, který je reálně v pohybu.

Část americké veřejnosti i politických představitelů vnímá tato varování jako přehnaná nebo předčasná, nicméně i v republikánském táboře se objevují hlasy, které Trumpovu autoritářskou rétoriku neodmítají. Například Trumpova generální prokurátorka Pam Bondiová uvedla, že by si přála, aby byl Trump prezidentem „dvacet let“, i když zároveň uznala, že obejít ústavní omezení by bylo „opravdu složité“.

V tomto kontextu vyvstává otázka efektivity amerického systému brzd a protiváh. Teoreticky je výkon exekutivní moci v USA omezen působností dvoukomorového Kongresu a nezávislého soudnictví. V praxi však disponuje prezident značným prostorem pro samostatné rozhodování, zejména v oblasti zahraniční politiky a národní bezpečnosti.

Trump během prvních měsíců svého nového funkčního období několikrát demonstroval, jak široké manévrovací pole exekutiva nabízí. Bez schválení Kongresu a za podpory výhradně své administrativy dokázal například spustit globální obchodní válku, stejně jako schválit vojenský zásah v Jemenu. To poukazuje na fakt, že některé klíčové aspekty prezidentské moci nejsou snadno regulovatelné ani legislativními, ani soudními nástroji.

Trumpovy výroky – ať už míněné vážně, nebo jako provokativní forma politického marketingu – vyvolávají legitimní otázky o stavu americké demokracie a její odolnosti vůči autoritářským tendencím. Ačkoliv ústava nastavuje pevné hranice, jejich udržitelnost závisí nejen na formálních pravidlech, ale i na kulturních a institucionálních normách, které je třeba aktivně chránit.

Ve veřejné debatě, a to nejen v USA, často zaznívá přesvědčení, že demokratické instituce jsou natolik silné a zakořeněné, že je nelze jednoduše zlomit. V případě Spojených států se tento mýtus opírá o více než dvě století trvající tradici ústavnosti, dělby moci a institucionální kontinuity.

sArgument zní: „Americký systém je příliš silný, než aby ho mohl jeden člověk rozbít.“ Historie i současnost však ukazují, že žádný demokratický systém, jakkoli robustní, není imunní vůči erozi – zvláště pokud tato eroze přichází zevnitř, nikoli zvenčí.

Zkušenost jiných zemí ukazuje, že i dobře nastavené demokratické rámce mohou být zpochybněny a postupně rozloženy, pokud se k moci dostane politický aktér ochotný překračovat nepsaná pravidla, testovat meze a upravovat ústavu tak, aby se udržel u moci. Největší hrozba pro demokracii tak často nevychází z náhlého převratu, ale z dlouhodobého oslabování norem a institucí – krok za krokem.

Ruský obrat k autoritářství

Po pádu Sovětského svazu v roce 1991 pohlížel Západ na Rusko s jistou nadějí. I když byl přechod k tržní ekonomice a demokracii problematický, v počátcích 90. let se země vydala směrem k liberálnějšímu uspořádání. Tato naděje však postupně vyprchala – zejména po nástupu Vladimira Putina k moci.

Zlomovým bodem byla ústavní reforma v roce 2020, kdy Putin prosadil změnu, která „vynulovala“ jeho předchozí dvě funkční období. Tím si otevřel cestu k tomu, aby mohl zůstat prezidentem až do roku 2036. Přestože změna proběhla formálně v rámci ústavního rámce a byla schválena referendem, její účel byl zcela jasný: legalizovat další koncentraci moci. Ruský případ tak slouží jako výstražný příklad toho, jak lze demokratické procedury využít k legitimizaci autoritářské vlády.

Alexandr Lukašenko, který se ujal moci v Bělorusku v roce 1994, se rovněž vydal cestou postupného upevňování své vlády. V roce 2004 nechal uspořádat referendum, kterým byla z ústavy odstraněna klauzule omezující počet prezidentských mandátů. Od té doby se Lukašenko účastní každých následujících voleb, jejichž regulérnost je však opakovaně zpochybňována mezinárodními pozorovateli i domácí opozicí.

Výsledkem je faktická politická nehybnost – Bělorusko má po třiceti letech stále stejného prezidenta, zatímco instituce jako parlament, justice či média slouží spíše jako nástroje udržování moci než jako samostatné pilíře státního systému.

Latinská Amerika jako odstrašující případ

Latinská Amerika patří mezi regiony, kde se ústavy mění poměrně často – a často ne proto, aby se přizpůsobily novým potřebám společnosti, ale aby vyhovovaly konkrétnímu politickému vůdci. Mnohé země regionu mají za sebou složitou demokratizační cestu, ale právě kvůli slabším institucím a historickému dědictví autoritářství zůstává lákadlo mocenské koncentrace velmi silné. Venezuela je jen jedním z příkladů.

V roce 2009 Hugo Chávez prosadil ústavní reformu, která zrušila limit počtu funkčních období pro prezidenta. Tím si otevřel cestu k doživotní vládě. Jeho nástupce Nicolás Maduro navázal na tuto politiku, byť za mnohem hlubší krize – ekonomické, společenské i politické. Volby jsou pravidelně označovány za neférové a zpochybňovány mezinárodními organizacemi, avšak ústavní rámec zůstává účinným nástrojem pro legitimizaci setrvání u moci.

V Bolívii se podobný vývoj odehrál za vlády Eva Moralese. V roce 2016 sice občané v referendu odmítli ústavní změnu, která by Moralesovi umožnila kandidovat potřetí, ale ústavní soud později rozhodl, že omezování mandátů porušuje „politická práva jednotlivce“. Výsledkem bylo, že Morales kandidoval znovu v roce 2019, a to navzdory odporu veřejnosti. Následné protesty a obvinění z volebních podvodů vedly k jeho rezignaci a vyhrocené politické krizi.

V Nikaragui Daniel Ortega, někdejší vůdce sandinistické revoluce, upravil ústavu tak, aby odstranil omezení prezidentských mandátů. Následně se stal de facto neodvolatelným vůdcem. Jeho vláda je dnes považována za autoritářský režim – politická opozice je kriminalizována, média umlčena, a volby výrazně poznamenané neprůhledností a represí.

Rafael Correa, prezident Ekvádoru mezi lety 2007 a 2017, během svého působení přijal novou ústavu (2008), která mu umožnila kandidovat znovu. V roce 2015 pak prosadil další ústavní změnu, jež odstranila limit mandátů, ale s odloženou platností – což mu technicky zabránilo kandidovat okamžitě znovu. Přesto vybudoval politický aparát, který zůstává v zemi vlivný dodnes.

Společným jmenovatelem těchto případů je schopnost prezidentů manipulovat formálními pravidly – často prostřednictvím ústavních změn nebo výkladů – tak, aby mohli zůstat u moci. Přitom se téměř vždy odvolávají na „hlas lidu“, často prostřednictvím referend nebo soudních rozhodnutí, která mají dodat jejich krokům legitimitu.

Tato tendence ukazuje, že nebezpečí pro demokracii nemusí vždy přijít formou vojenského převratu nebo dramatického zhroucení institucí. Může probíhat plíživě, právně i formálně „čistě“, ale s hlubokými dopady na rovnováhu moci, transparentnost, a svobodnou politickou soutěž.

Témata:  USA,  Donald Trump