Nenávist a násilí v ČR? Migrační krize je změnila, tvrdí advokátka

Jaké podoby může mít zločin z nenávisti?

Násilí z nenávisti, tedy násilí motivované předsudky, může nabývat nejrůznějších forem od verbálních incidentů přes trestné činy proti majetku až po fyzické násilí. Jako příklad verbálního násilí je možno uvést nejrůznější nenávistné projevy na sociálních sítích. V případě incidentů proti majetku se setkáváme s nenávistnými nápisy na budovách nebo jinými symbolickými útoky.

A které z nich jsou v Česku nejčastější?

V praxi In IUSTITIA převažují verbální incidenty a útoky proti majetku. Pro fyzické násilí z nenávisti je charakteristické, že se sice objevuje méně často, nicméně když už k němu dojde, bývá poměrně brutální.

Co nám říkají statistiky? Roste, nebo naopak klesá v Česku počet zločinů z nenávisti?

Pro násilí z nenávisti je typická vysoká latence. To znamená, že velká část předsudečně motivovaných incidentů není vůbec hlášena. Na jejich ohlašování má vliv celková společenská atmosféra nebo také dostupnost služeb obětem. V případě růstu nebo poklesu statisticky zachyceného násilí z nenávisti tedy nemusí vždy jít o nárůst nebo pokles incidentů jako takových.

Co však In IUSTITIA v praxi zaznamenala, je proměna podob násilí z nenávisti v důsledku takzvané migrační krize. Agrese je nově namířena i vůči těm cizincům, kteří v České republice dlouhodobě žijí a v minulosti zde nikdy žádné problémy nezaznamenali. Zaznamenali jsme také více útoků namířených proti pomáhajícím organizacím.

Přicházejí zločiny z nenávisti v jakýchsi „vlnách" podle toho, jak je společnost momentálně „naladěna" a o čem média právě píšou?

Ano, v souvislosti s násilím z nenávisti skutečně lze hovořit o vlnách. Nejde jen o to, o čem média právě píšou, ale zejména o to jak. Pokud v médiích opakovaně zaznívá, že Romové, muslimové, či jiná skupina osob jsou hrozba, pokud prostor dostávají politici a jiné veřejně aktivní osoby, které podporují strach z konkrétní skupiny osob, násilí z nenávisti nabývá na intenzitě. Ve společnosti roste pocit akutního ohrožení a potřeby se preventivně bránit.

Takže zaznamenáváte v poslední době víc případů, které mají souvislost s uprchlickou krizí? Mohla byste uvést nějaký konkrétní příklad?

V poslední době k nám skutečně přišlo více klientů, jejichž problém pramení z aktuálních nálad zaměřených proti migrantům a cizincům. Zatím se jedná spíše o verbální násilí, které však je schopné značnou měrou narušit pocit bezpečí oběti, tak jako třeba v případě klientky z Indonésie, která v České republice žije již 25 let, vystudovala zde a má zde rodinu.

Klientka je muslimka. Když jela večer tramvají z práce se skupinou kolegů, přišel k ní z ničeho nic jiný cestující a začal jí velmi hrubě nadávat a vyhrožovat právě proto, že ji podle šátku identifikoval jako muslimku. Cestující nakonec slovně napadal i kolegy naší klientky, které označil obligátně za vlastizrádce a slíbil jim popravu. Po nějaké chvíli se naštěstí unavil a vystoupil.

Ačkoliv se incident obešel bez fyzického násilí, klientka se od onoho dne bojí pohybovat sama na veřejnosti. To, co se jí stalo, si samozřejmě dává do souvislosti s další agresí proti muslimům, kterou zaznamenala z médií, kdy poměrně známý je v současnosti případ pobodaného muslima. Jak nám klientka sdělila, tentokrát měla štěstí, byli s ní i její kolegové, ale příště to může dopadnout hůř. Napadení klientky poznamenává i její rodinu. Manžel se bojí o ni, ona o dcery, dcery se také cítí znejistěny, když jim matka opakovaně volá a zjišťuje, zda jsou v pořádku. Ještě nějakou dobu po incidentu se o něm v komunitě klientky mluvilo, ostatní ženy zjišťovaly, jak útočník vypadal. Klientka nám sdělila, že některé její kamarádky se pak bály nastoupit do tramvaje, když viděli muže podobného popisu útočníka.

Tento případ je typický tím, že obětí násilí se stal někdo, kdo je na první pohled odlišný, což nemůže změnit. I pokud by klientka připustila až takový zásah do svého života, že by přestala nosit šátek, stále bude na první pohled cizinkou. Dále je charakteristická symboličnost útoku. Muž sice napadl jen klientku, nicméně stalo se tak proto, že v jeho očích reprezentovala určitou skupinu osob. Jak jsme na jejím případě mohli pozorovat, její napadení zasáhlo i další členy komunity, kteří se začali bát o svoje bezpečí.

Klientka přitom konzultaci v poradně začala slovy, že kdyby se jí někdo třeba před dvěma lety zeptal, jak se jí v Česku žije, řekla by, že se tu cítí doma. Nyní si každou vteřinu na veřejnosti uvědomuje, že je jiná. Připadá si, že sem nepatří.

Když trochu odbočím od tématu, nemáte obavy z radikalizace české společnosti? V současnosti je atmosféra poměrně vypjatá.

Obávám se spíš, že postoje a jednání dříve považované za radikální začnou být vnímány jako normální, přijatelné.

Evidujete v Česku například útoky na nemocné/hendikepované občany či příslušníky nějaké subkultury? O tomto tématu se snad vůbec nehovoří.

V praxi jsme se s případem, kdy by byl klient napaden proto, že má nějaký hendikep či nemoc, nesetkali. Několik napadení příslušníků nejrůznějších subkultur jsme v minulosti zaznamenali, opět zde hraje roli to, že pachatel si oběť může jednoduše vybrat pro její odlišnost patrnou na první pohled (styl oblékání, účes a podobně).

Jak časté jsou v Česku útoky vůči sexuálním menšinám?

V rámci už tak latentního násilí z nenávisti jsou útoky vůči sexuálním menšinám speciální kapitolou. Jsou hlášeny ještě méně, než ostatní nenávistné útoky. Nahlášení útoku by znamenalo otevřeně se ke své orientaci nebo identitě přihlásit, hovořit o tom se zcela cizími lidmi, s policií. Ne každý je připraven to udělat. Dalším důvodem vysoké latence pak je skutečnost, že lidé s menšinovou sexuální orientací nebo identitou se setkávají s určitou mírou agrese tak často, že přijali občasné útoky jako svou životní realitu.

V průběhu školení na téma násilí z nenávisti zaměřené na LGBT se nám tak opakovaně stávalo, že na dotaz, zda někdo nějaké předsudečné násilí zažil, skupina svorně uvedla, že nikoliv. V průběhu školení ale pak vycházelo najevo, že jednu dvojici nedávno pro jejich sexuální orientaci vyhodila obsluha z baru, přičemž použila i fyzického násilí, další muž se zas stal terčem hrubých nadávek v metru. Jiný frekventant uvedl, že na něj pokřikují tak často, že už si toho ani nevšímá. Další účastnice zas zmínila, že jí někdo vyhrožuje na Facebooku.

Existuje profil pachatele zločinu z nenávisti?

Naše praxe ukazuje, že násilí z nenávisti se dopouští široká paleta pachatelů. Předsudečné násilí má mnoho podob a hledání nějakého typického pachatele vede spíše k situacím, kdy trestné jednání není policií hodnoceno jako násilí z nenávisti, jelikož pachatelem je někdo, koho jako typického pachatele takové činnosti zkrátka nevnímají. Například nemá nic společného s pravicovým extremismem, má dobré zaměstnání, vysokoškolské vzdělání, žádné předchozí problémy s menšinami a podobně.

Jaké nejčastější mýty panují mezi laickou veřejností kolem zločinů z nenávisti?

Při zastupování obětí násilí z nenávisti se setkáváme spíše s veřejností odbornou, tedy policisty, státními zástupci a soudci. Mezi nimi ale také kolují některé mýty. Zejména jde o představy o reakcích na napadení. V rozsudcích se tedy zas a znova setkáváme s hodnocením soudců, co by přece „normální člověk" udělal, jak by se bránil a ubránil, že by po útoku jistě neměl žádné závažné psychické problémy. Onoho normálního člověka si představují nejspíš jako komiksového superhrdinu.

Mnoho lidí se domnívá, že „když teď máme tu demokracii a svobodu slova", můžou si říkat, co chtějí. Je tomu tak?

Svoboda slova není bezbřehá a neznamená svobodu říkat cokoliv bez jakýchkoliv limitů. Veřejnou debatu limituje například trestní zákoník a trestné činy Hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob, či Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod, ale také trestný čin Šíření poplašné zprávy, aplikovatelný na situace, kdy jsou šířeny nejrůznější hoaxy o masovém vraždění, znásilňování a podobných hrůzách, ke kterým ale ve skutečnosti nedochází.

Zejména internetové diskuse a sociální sítě jsou poznamenány tím, že je stále hodně lidí považuje za prostředí, kde právní normy neplatí, což je však mylná představa.

Trestají se podle Vás zločiny z nenávisti v Česku dostatečně, nebo by se mělo přitvrdit?

Důležité je, aby u útoků z nenávisti policie a soudy nepřehlížely předsudečnou motivaci a sáhly po odpovídajícím postihu tam, kde jednoznačně nešlo „jen" o výtržnictví nebo běžnou rvačku. Dále vidíme velké mezery v odškodňování obětí.

Oběti se obvykle žádného odškodnění v trestním řízení nedomůžou a zůstává jim tedy jediná možnost – zažalovat pachatele u civilního soudu. To znamená připravit žalobu, nejlépe s právníkem, což stojí peníze, dostavit se k soudu a znova po kdovíkolikáte popisovat trestný čin, setkat se u soudu s pachateli. To všechno představuje pro mnohé oběti nepřekonatelnou bariéru.

A jak je na tom Česko v prevenci zločinů z nenávisti? Jsou podle Vás občané dostatečně informováni o svých právech, ale i povinnostech v této oblasti?

Informovanost o násilí z nenávisti je obecně poměrně nízká. Oběti často nevědí, že některé jednání už je přestupek nebo trestný čin, nevědí, kde a jak jej nahlásit, na koho se obrátit o pomoc.

Pokud pak jde o prevenci násilí z nenávisti, domníváme se, že její podstatnou částí je veřejné odsouzení takového jednání ze strany politiků a jiných názorových vůdců. Pokud je i mezi těmito elitami rozšířené ukazovat prstem na menšiny, vzbuzovat strach z nich, vyvolávat k nim odpor, pak se nelze divit, když čas od času někdo nabude přesvědčení, že se vlastně oprávněně brání, když na ulici napadne nic netušícího cizince. Nelze se divit, když málokdo tuší, že vyhrožování fyzickou likvidací celému etniku by taky mohlo být trestné.

Děkujeme za rozhovor.

Témata:  rozhovor,  uprchlíci