Československo 17. listopadu obrátilo kurz k demokracii. Václav Havel však neměl cestu na Hrad lehkou

Na první pohled po více než čtyřiceti letech zvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí. Václav Havel vyměnil na prezidentském postu Gustava Husáka. Československo obrátilo kurz k demokracii, svým způsobem se dá říci, že se definitivně rozloučilo s komunistickou diktaturou. Kdo ví, jestli někdo očekával, že takřka třicet let od tohoto dějinného milníku bude komunistická strana stále pevnou součástí parlamentního života.

Přestože členové komunistické vlády dobře věděli o umíráčku, který jim odzvání poslední chvíle u moci, nechtěli pozice vyklidit bez boje. K dosažení svých cílů zvolili komunisté na své poměry velmi neobvyklou metodu. Začali usilovat o prosazení historicky první přímé volby prezidenta.

Poslední svobodné volby sice v Československu naposledy proběhly v roce 1948, ale do té doby pro komunisty nepotřebná věc, se stala šancí, jak zabránit zvolení představitele občanského fóra do prezidentského úřadu. Stejně jako dnes prezidentský úřad ani na konci 80. let nebyl klíčovou funkcí v exekutivě státu.

Nicméně od dob prezidenta Masaryka se jedná o klíčový post v symbolické rovině, což dokládá hysterie, jaká doprovázela poslední dvě kola novodobé přímé volby a to zejména mezi jinak politicky apatickými občany.

Přímá volba prezidenta v roce 1989 by totiž favorizovala jiné kandidáty, než byl disident Václav Havel. Dramatik a vězeň režimu byl sice již tehdy asi nejznámějším Čechoslovákem na světě, ale pochopitelně v tuzemsku příliš známý nebyl.

Medializován byl zejména ostudnou kampaní vedenou proti disentu a Havlovi obzvláště např. v Rudém právu. Komunisté doufali ve zvolení čerstvě odstoupeného premiéra Ladislava Adamce, největším favoritem přímé volby pak byl reformní komunista Alexandr Dubček. Jenže ten nebyl součástí opozičního Občanského fóra.

Situace byla komplikovaná. Zpětně se ukazuje, že klíčový se stal pakt, který uzavřel s nově nastupujícím premiérem Mariánem Čalfou Václav Havel. Čalfa byl jednak pragmatikem znalý politických poměrů komunistického systému a zároveň typickým kariérním komunistou, který s komunistickým režimem nijak ideově nesouzněl, zcela chápal potřebu hladké tranzice.

Dodnes nikdo přesně neví, jak jednání za zavřenými dveřmi mezi Havlem a Čalfou proběhlo. Ani jeden z aktéru o něm příliš neprozradil, nicméně Čalfa dodržel, co slíbil, tedy přesvědčil komunistické poslance, aby prezidentem zvolili Václava Havla. Jak to udělal, nikdy podrobně nepopsal a až z odstupem času stručně prohlásil: „Byl jsem opravdu hodně brutální. Skutečně. Prostě byli poslanci, kterým se muselo domluvit...“

Havel o spojenectví s Čalfou tvrdil, že svému partnerovi nic konkrétního neslíbil. Nicméně Čalfa zůstal ve funkci a Havel nikdy neusiloval o výraznější odvetu proti komunistům. Žádné politické procesy neproběhly, dokonce nebyla ani zakázána komunistická strana, na rozdíl od jiných postkomunistických zemí.

Na druhou stranu politologické výzkumy tvrdí, že v procesech tranzice od diktatur směrem k demokracii je nejefektivnější spojenectví mezi umírněnými představiteli diktatury (Čalfa) a opozice (Havel). Přestože mnohým idealistům zůstala jakási pachuť po tomto lehce nečitelném spojenectví, jednoznačně se zasloužilo o plynulý a především nenásilný konec komunistického režimu v Československu.

Témata:  17. listopadu 1939,  Václav Havel