Bezesné noci pro Putina. Může ho čekat stejný osud jako syrského diktátora?

Putin sotva před rokem čelil povstání Wagnerovy skupiny pod vedením Jevgenije Prigožina, které vážně narušilo stabilitu jeho režimu a odhalilo znepokojivou křehkost jeho moci. Pokud by se podobná událost zopakovala, Vladimir Putin by mohl snadno sdílet osud Bašára Asada a být donucen opustit svou pozici pod tlakem vnitřních rozbrojů.

Osud syrského diktátora mu zřejmě způsobí řadu bezesných nocí, kdy se bude obávat o svou pevně vytyčenou pozici. Může se obávat, zda nedopadne stejně jako Asad? Mohly by se proti němu spiknout opoziční skupiny, což by ho donutilo prchnout do Pchjongjangu, kde by mu (snad) udělil azyl Kim Čong-un?

Nejen ruský prezident, ale i lídři Číny, Íránu, Severní Koreje a Sýrie často mluví o „dekadentním Západu“, jehož systém má podle nich brzy zkolabovat. Ve skutečnosti to však spíš jejich vlastní mocenské struktury vykazují známky rozpadu.

Rusko se nachází uprostřed vleklé války proti Ukrajině, která nejen bezohledně vyčerpává jeho ekonomické a vojenské zdroje, ale zároveň zanechává hluboké trhliny na jeho mezinárodním postavení. Tato válka, jež měla původně demonstrovat ruskou sílu a odhodlání, postupně odhaluje slabiny režimu a podrývá jeho důvěryhodnost jak doma, tak na světové scéně.

Čína se nachází ve vleklé ekonomické stagnaci, která postupně narušuje její odvážné ambice stát se světovým hegemonem. Tento ekonomický útlum nejen zpomaluje růst druhé největší ekonomiky světa, ale také zpochybňuje schopnost země udržet si svou dosavadní dynamiku, jež byla klíčem k jejímu globálnímu vzestupu.

Íránská teokracie čelí stále rostoucí nespokojenosti vlastních občanů, jejichž protesty s každým dalším měsícem silněji otřásají základy režimu. Tato vlna odporu, vedená touhou po svobodě a spravedlnosti, postupně rozkládá pečlivě budovaný obraz neochvějné moci, na kterém teokratický režim dlouhodobě stavěl svou legitimitu.

Severní Korea se nadále propadá do hluboké ekonomické a humanitární krize, která neúprosně podkopává stabilitu celého státu. Zoufalé podmínky tamního obyvatelstva, sužovaného chudobou a nedostatkem základních potřeb, postupně narušují iluzorní obraz pevně drženého režimu, jenž se stále více otřásá pod tlakem vlastní neschopnosti zajistit životaschopnou budoucnost.

Syrský režim se mezitím zhroutil, což pravděpodobně znamená, že zemi čeká období mimořádného chaosu a nepokojů. Pro Syřany to může znamenat několik divokých měsíců, během nichž se různé frakce budou snažit získat kontrolu, zatímco obyvatelstvo bude čelit ještě hlubší nejistotě a utrpení.

To vše Putin sleduje s dávkou hořkostí a zloby, zatímco si uvědomuje nepříjemnou paralelu s érou Sovětského svazu. Stejně jako jeho předchůdci, i on zjišťuje, že jeho spojenci nejsou spolehliví a nedokáží se postavit na vlastní nohy v momentech krize, čímž jen prohlubují jeho izolaci a zpochybňují efektivitu jeho zahraniční politiky.

Putin se upíná k uskupení BRICS, které vnímá jako klíčový nástroj pro soupeření se státy G7 a prosazení vlivu na globálním Jihu. Toto seskupení pro něj představuje nejen protiváhu západní dominance, ale také naději na udržení vlastní relevance v rychle se měnícím světovém řádu.

Řádu, který sám tolik touží přetvořit podle svých představ – ale postrádá k tomu jak skutečnou moc, tak dostatečné prostředky. Jeho ambice tak stále více narážejí na tvrdou realitu vlastní omezené síly. Nedokáže si poradit ani s výrazně slabší Ukrajinou, která mimo jiné díky západní podpoře ve formě moderních zbraní a technologií a vzdoru vlastních občanů proti okupaci odolává agresi a opakovaně narušuje plány Kremlu na rychlé vítězství.

Všehovšudy, Putin pomalu, ale jistě, ztrácí moc. Na začátku tisíciletí přebral pod svou správu největší zemi na světě, která se do té doby nedokázala vzpamatovat z rozpadu Sovětského svazu. Ať už chtěl současný ruský autoritář dosáhnout čehokoli, nedaří se mu to a Rusy namířil k záhubě. Nikoliv ze strany „zlého Západu“, nýbrž zevnitř.

Putin pomalu, avšak neodvratně, ztrácí svou kdysi neotřesitelnou moc. Když na počátku nového tisíciletí převzal otěže nejrozlehlejšího státu světa, který se stále vzpamatovával z devastujících důsledků rozpadu Sovětského svazu, mnozí věřili, že jeho vedení přinese stabilitu a obnovu. Nicméně jeho dlouholeté autoritářské vládnutí postupně ukázalo pravý opak. Ať už měl současný ruský prezident jakékoli ambice či cíle, ty se zjevně rozplývají pod tíhou vlastních chyb a selhání.

Pod Putinovým vedením se země ocitla na trajektorii, jež spíše než k obnově a rozvoji směřuje k propasti. Tento úpadek není způsoben vnějšími tlaky ze strany údajného „zlého Západu“, jak často tvrdí kremelská propaganda, ale je výsledkem vnitřních problémů a chyb, které se neustále prohlubují. Korupce prorůstající všechny vrstvy společnosti, stagnující ekonomika, mezinárodní izolace a rostoucí nespokojenost obyvatelstva přispívají k tomu, že Rusko spíše než silnou a prosperující velmoc připomíná zemi směřující k vlastnímu rozkladu.

Putinův režim, kdysi vnímán jako pevný a neotřesitelný, se nyní ukazuje být křehký, neschopný čelit výzvám současného světa. Ruská společnost se nachází na křižovatce a otázka zní: dokáže se vymanit z této spirály destrukce, nebo se nevyhnutelně propadne do hlubin, které si sama vytvořila?

Témata:  komentář,  Bašár Asad,  Vladimír Putin