Den, kdy se definitivně rozpadla Jugoslávie. Roku 1992 odstartovalo učiněné peklo

27. duben 1992 je dnem, kdy byla oficiálně vyhlášena Svazová republika Jugoslávie, tvořená Srbsko a Černou Horou. Byla to reakce na faktický rozpad původní Socialistické federativní republiky Jugoslávie (SFRJ), která se rozkládala od roku 1991 kvůli odtržení Slovinska, Chorvatska, Makedonie a Bosny a Hercegoviny.

Srbsko a Černá Hora usilovaly o mezinárodní uznání jakožto pokračovatelé Socialistické federativní republiky Jugoslávie; mezinárodní společenství však tuto snahu kategoricky odmítlo. V důsledku toho čelila Svazová republika Jugoslávie mezinárodním sankcím, uvaleným na základě Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 757 (1992), které vstoupily v platnost koncem května téhož roku.

Do té doby se odehrálo již několik válek o nezávislost, neboť Bělehrad se nehodlal vzdát své moci nad státy usilujícími o vlastní suverenitu. První konflikt – zároveň nejméně krvavý – proběhl na přelomu června a července 1991, kdy si Slovinsko během deseti dnů vybojovalo nezávislost a jugoslávská armáda (JNA) se ze země stáhla.

Druhý konflikt, který vypukl rovněž v roce 1991, trval až do roku 1995. Chorvatsko tehdy usilovalo o odtržení, přičemž válka byla mimořádně krvavá, provázená systematickým ničením měst a etnickými čistkami – čímž byl položen základ hluboké a dlouhodobé nenávisti mezi Srby a Chorvaty.

Největší tragédie však následovala v roce 1992, kdy se o nezávislost pokusila Bosna a Hercegovina. Válka, která trvala až do roku 1995, se stala nejbrutálnějším ozbrojeným konfliktem na evropském kontinentu od konce druhé světové války. Byla charakterizována systematickými etnickými čistkami, dlouhodobým obléháním měst a genocidními masakry, jako byl například ve Srebrenici.

Srbské vedení v čele se Slobodanem Miloševićem usilovalo o udržení kontroly nad co největší částí rozpadající se Jugoslávie za každou cenu. Jejich hlavní strategií byla vojenská dominance – jugoslávská lidová armáda (JNA), tehdy stále mimořádně silná, byla postupně přetvořena na nástroj srbských zájmů. Bělehrad navíc systematicky podporoval místní srbské povstalce, především v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině. Klíčovým prvkem jejich postupu bylo také vyhánění nesrbského obyvatelstva s cílem vytvořit etnicky homogenní „čistá“ území.

Tyto pokusy však selhaly – jak vojensky, tak politicky. Srbsko zůstalo mezinárodně izolované, ekonomicky zdevastované a postupně zatlačené do defenzivy. V Bosně a později v Kosovu již nebylo schopné situaci efektivně kontrolovat a jeho mocenské ambice se postupně rozpadly.

Proč útočilo NATO?

Severoatlantická aliance sehrála v tomto konfliktu klíčovou roli. Její zapojení bylo veřejnosti prezentováno především skrze humanitární argumenty, zejména v návaznosti na genocidu ve Srebrenici. V červenci 1995 jednotky bosenských Srbů zavraždily přes 8 000 bosenských muslimů (mužů a chlapců), což představovalo největší masakr v Evropě od druhé světové války. 

V reakci na stupňující se brutalitu zahájilo NATO leteckou operaci Deliberate Force, v jejímž rámci provedlo rozsáhlé bombardování srbských vojenských cílů. Tento vojenský a politický tlak přispěl k donucení srbské strany k mírovým jednáním, která vyústila v podpis Daytonské mírové dohody v závěru téhož roku.

Situace pro Srbsko se však kriticky vyhrotila v roce 1999, kdy srbská armáda a polovojenské jednotky vedly brutální represivní kampaň proti albánskému obyvatelstvu Kosova. V reakci na hrozící humanitární katastrofu spustilo NATO bez mandátu Rady bezpečnosti OSN operaci Allied Force – s vědomím, že by jakýkoli pokus o autorizaci byl zablokován ruským vetem. Po 78 dnech intenzivního bombardování Srbsko kapitulovalo. Kosovo následně přešlo pod mezinárodní správu OSN (UNMIK), přičemž v roce 2008 jednostranně vyhlásilo nezávislost.

Zapojení NATO do konfliktů na Balkáně zůstává dodnes předmětem kontroverzí. Realistickým pohledem je zřejmé, že skutečnými důvody intervence nebyly primárně humanitární ohledy, nýbrž strategická úvaha o klíčovém významu stability Balkánu pro bezpečnost jihovýchodní Evropy. 

V ohrožení se ocitla bezpečnost států jako Itálie, Řecko a Turecko – a hrozilo, že by rozšíření chaosu do Makedonie či Albánie mohlo vyústit v eskalaci nacionalistických konfliktů i uvnitř samotného NATO. V krajním případě existovalo riziko přímé konfrontace mezi Řeckem a Tureckem, což by mohlo Alianci fatálně destabilizovat.

NATO navíc potřebovalo prokázat vlastní relevanci v nové geopolitické realitě po skončení studené války. Války v Bosně a Kosovu poskytly téměř ideální „laboratorní případ“ pro ověření nové bezpečnostní doktríny: legitimitu použití síly i bez formálního mandátu Rady bezpečnosti OSN, pokud je ohrožena humanitární situace. Zásadní roli v rozhodování sehrály také Spojené státy a Evropská unie, které měly eminentní zájem zabránit posílení ruského vlivu v regionu – a to zejména prostřednictvím tradičních srbských vazeb, jež Moskva aktivně podporovala a podporuje dodnes.

Témata:  komentář,  Jugoslávie,  válka v Jugoslávii,  Srbsko,  Černá Hora