Evropa buduje svou bezpečnost od nuly. Bez USA ale tvrdě naráží

Jak je evropská bezpečnost vystavěna?

Americké bezpečnostní záruky představovaly pevnou pojistku – v případě, že by se Rusko či Sovětský svaz rozhodly zaútočit, Spojené státy by odpověděly společně se svými spojenci. Tento klíčový pilíř evropské bezpečnosti tak do značné míry garantoval, že k otevřenému konfliktu s Ruskem vůbec nedojde.

Jedinou skutečně neměnnou konstantou zůstává doktrína vzájemně zaručeného zničení (MAD), která v případě jaderného konfliktu mezi Spojenými státy a Ruskem slibuje oboustrannou katastrofu. Právě kvůli této hrozbě Washington a Moskva našlapují kolem sebe opatrně už od dob Karibské krize, kdy si její význam plně uvědomili lídři John F. Kennedy a Nikita Chruščov.

Po rozpadu Sovětského svazu bylo třeba evropskou bezpečnostní architekturu vybudovat znovu od základů. Klíčovým krokem se stalo jaderné odzbrojení bývalých sovětských republik – Ukrajiny, Běloruska a Kazachstánu. To bylo dosaženo podpisem Budapešťského memoranda v roce 1994, kdy se Spojené státy, Rusko a Velká Británie zavázaly garantovat bezpečnost těchto zemí výměnou za jejich vzdání se jaderného arzenálu. Velmoci v rámci dohody výslovně odmítly jakoukoli ozbrojenou agresi vůči těmto státům.

Díky těmto opatřením se v devadesátých letech mohly cítit bezpečně nejen Spojené státy a Rusko, ale i evropské země. Toto období sice přineslo relativní klid, avšak konflikty v Jugoslávii, na Blízkém východě a v Čečensku jasně naznačovaly, že k vytvoření skutečně stabilní a pevné bezpečnostní architektury bylo ještě daleko.

Na východě i západě vznikaly a rozšiřovaly se různé bezpečnostní aliance. Severoatlantická aliance pod vedením Spojených států postupně nabírala nové členy, zatímco Evropská unie posilovala svou integraci. Rusko naopak vytvořilo vlastní blok – Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (CSTO) – a ve spolupráci s Čínou založilo Šanghajskou organizaci spolupráce (SCO) a tím si upevnilo svůj vliv v euroasijském regionu.

Tyto kroky se na první pohled jevily jako přirozené, neboť státy v okolí USA i Ruska postupně vstupovaly do různých aliančních struktur. Cílem byl vývoj směrem k multilateralismu, který měl nahradit zastaralý bipolární model moci. Studená válka totiž ukázala, že striktní dělení světa na dva bloky není dlouhodobě udržitelné ani relevantní pro dynamickou geopolitickou realitu.

Globalizace se stala klíčovým hybatelem formování „nového světa“ po studené válce. Moderní technologie, dynamický ekonomický růst a populační boom propojily svět v dosud nevídaném měřítku. Vzájemná provázanost mezi státy a aliančními bloky narostla natolik, že válka začala postrádat smysl. Geopolitické soupeření se proto přesunulo především do sféry ekonomiky a diplomacie. Zejména ekonomická konkurence se ukázala jako oboustranně výhodná – tlačí státy k růstu produkce, inovacím a tím i ke zvyšování životní úrovně obyvatel.

Staré zvyky se nepodařilo překonat

Každá země má své vlastní strategické tendence a přirozené směřování. Příkladem je Švýcarsko, které si vybudovalo postavení diplomatické a ekonomické velmoci, aniž by se zapojovalo do válečných konfliktů. Jeho přísná neutralita a absence iredentistických či revizionistických ambicí mu zajistily pověst spíše finančního centra Evropy než skutečného mocenského hráče.

Opačným případem je Rusko, které se nikdy plně nesmířilo s rozpadem Sovětského svazu a zdá se, že ho tato skutečnost neustále „táhne do všech stran“. Jeho zahraniční politika dlouhodobě nese silné imperialistické rysy, provázené úsilím o geopolitickou expanzi. Klíčovým strategickým cílem zůstává i zoufalá snaha o přístup ke světovým oceánům, který mu historicky chybí a omezuje jeho globální vliv.

Tato realita představuje pro Evropu jednu z největších výzev. Éra, kdy evropské mocnosti ovládali diktátoři posedlí extremistickými ideologiemi, se zdála být minulostí a expanzivní ambice na kontinentu téměř vymizely. Evropu tak dlouho definovala stabilita a spolupráce, avšak v kontextu ruské politiky se znovu objevují obavy z návratu agresivního mocenského soupeření.

Evropa na tuto situaci nebyla připravena. Místo budování vojenské síly soustředily evropské státy své zdroje především na ekonomický rozvoj, podporu volného trhu a posilování mezinárodní spolupráce. Klíčovými partnery se staly nejen tradiční spojenci, jako Spojené státy a Kanada, ale i dynamicky rostoucí ekonomiky Asie, Latinské Ameriky a Afriky. Evropa se zaměřila na prosperitu a globalizaci, zatímco hrozby mocenské expanze zůstávaly spíše v historických učebnicích.

Dnes tak sledujeme doslova zoufalé Německo, které v honbě za ekonomickým růstem obětovalo vlastní bezpečnost, spoléhalo na garance Spojených států – a nyní čelí důsledkům. Podobná situace panuje i ve Francii a Velké Británii, jejichž armády se dlouhá léta soustředily především na boj proti terorismu, zatímco klíčové složky, jako je protivzdušná obrana, tankové jednotky či konvenční pěchota, postupně upadaly v zapomnění a chátraly.

Dnes si obě země tuto realitu plně uvědomují, avšak současná bezpečnostní krize, vyvolaná agresivní expanzí Ruska a izolacionistickou politikou Donalda Trumpa, vyžaduje okamžitou reakci. Evropa však není na tak rychlé posílení obrany většinou připravena. Výjimku tvoří snad jen Polsko a severské státy, které ruskou hrozbu vnímaly odjakživa a včas podnikly kroky k posílení své obranyschopnosti.

Evropská unie a její spojenci po ruské invazi na Ukrajinu ochotně poskytli pomoc napadené zemi, avšak to zdaleka nestačí. S postupným oslabováním či dokonce terminováním americké podpory se Evropa musí ujmout role bezpečnostního garanta – a právě v tom spočívá její největší slabina. Jak už bylo několikrát zmíněno, na tuto roli není ani zdaleka připravena.

Formuje se sice jakási „koalice ochotných“ – skupina zemí, které jsou připraveny pokračovat v podpoře Ukrajiny a později možná i v nasazení evropských mírových jednotek. Avšak tato iniciativa zatím nestojí ani na pevných základech. S ohledem na současnou americkou zahraniční politiku je navíc jasné, že taková aliance nemůže fungovat pod mandátem NATO, a kvůli odporu některých členských států Evropské unie v čele s Maďarskem a Slovenskem ani pod hlavičkou EU.

Kdo bude ochoten se podílet?

Kanada dlouhodobě usiluje o hlubší spolupráci s Evropou, a v současné situaci je její zájem ještě naléhavější. Nespokojenost s politikou amerického prezidenta Trumpa, obchodní válka s USA a snaha o diverzifikaci ekonomických i bezpečnostních vazeb vedly k posílení transatlantických ambicí Ottawy. Kanada se tak stává přirozeným a klíčovým partnerem pro vznik jakéhokoli nového evropského bezpečnostního konceptu.

Nicméně i když si uvědomíme sílící mezinárodní roli Kanady, další kroky zůstávají nejisté. Nejde totiž jen o Evropu, která se dosud spoléhala na americké bezpečnostní garance – podobné dilema řeší i další spojenci Washingtonu. Potenciální hlubší bezpečnostní spolupráce s Japonskem či Jižní Koreou se ocitá pod silným tlakem Spojených států, které k jejímu narušení nemusí podniknout prakticky žádné kroky.

Tokio i Soul dlouhodobě spoléhají na bezpečnostní záruky Spojených států, jejichž vliv ve východní a jihovýchodní Asii je skutečně mimořádný. Regionální spojenci sází na americkou schopnost odstrašit Čínu a Severní Koreu, zatímco Evropská unie takové garance nabídnout nedokáže. Ani Velká Británie či Francie se nemohou rovnat americké námořní a letecké síle, která je klíčovým pilířem bezpečnosti v oblasti Korejského poloostrova a Jihočínského moře.

Na druhou stranu, Evropská unie se může s velkou jistotou spolehnout na asistenci Velké Británie, která i přes brexit zůstává klíčovým hráčem v bezpečnostní architektuře kontinentální Evropy. Její tradiční orientace na zámoří byla oslabena zejména v důsledku strmého vzestupu Spojených států a Číny ve 20. století. Ačkoli Britské impérium formálně nezaniklo, nacionalistické tendence sílí nejen v Kanadě a Austrálii, ale i v dalších bývalých dominiích.

Jak zajistit bezpečnost bez USA?

Moc Washingtonu zůstává i dlouho po skončení studené války bezprecedentní. Americká armáda je schopna zasáhnout kdekoli na světě během 24 hodin, což bylo klíčovým pilířem bezpečnosti Evropy. To ale za přičinění Donalda Trumpa končí a Evropa musí tyto kapacity vybudovat sama ve svých řadách, pokud chce skutečně dávat bezpečnostní garance.

Britské a francouzské jaderné zbraně samy o sobě nestačí. Navzdory prohlášením nového německého kancléře Friedricha Merze o možnosti vzniku jaderného deštníku nad Evropou není zaručeno, že by jej obě evropské mocnosti skutečně poskytly. Pokud by k tomu nedošlo, Evropa by zůstala bezbranná vůči ruskému expanzionismu, který má jadernou pachuť.

Jednou z relevantních, avšak mimořádně nákladných možností zůstává přeměna Ukrajiny v „ocelového dikobraza“ – stát s natolik silnou armádou, že by fungoval jako účinný odstrašující prvek proti Rusku. Tato strategie však naráží na několik zásadních překážek. Ukrajina se stále nachází ve válečném stavu a nyní navíc čelí ukončení vojenské podpory ze strany USA. To nejenže komplikuje dosažení spravedlivého a trvalého míru, ale v krajním případě by mohlo vést i k samotnému zániku Ukrajiny. 

Témata:  EU,  Bundeswehr,  armáda Polsko