Goldberg mohl situaci zneužít, ale neudělal to. Bílý dům z obřího skandálu vyvázne bez následků

Jeffrey Goldberg, šéfredaktor magazínu The Atlantic, se zcela „náhodou“ ocitl ve skupinovém chatu na aplikaci Signal, kde si osmnáctka vysoce postavených úředníků Bílého domu vyměňovala informace o plánovaných amerických vojenských úderech v Jemenu.

Ne, není to vtip. Ani metafora. To je realita – a zároveň naprosté selhání základních bezpečnostních protokolů nejmocnější země světa. Goldberg sám upozornil, že do skupiny nebyl přizván, neobdržel žádné varování ani bezpečnostní ověření. Jednoduše se v ní ocitl. A ještě děsivější je, že měl po nějakou dobu plný a ničím neomezený přístup k interním debatám o vojenské operaci, která měla zůstat přísně utajena. Jako by se šéfkuchař dostal omylem do operačního sálu a začal sterilizovat nástroje.

To, co následovalo, by bylo směšné, kdyby nešlo o záležitosti národní bezpečnosti. Místo omluvy, vyšetřování či sebemenší známky sebereflexe, prezident Donald Trump okamžitě přešel do osobního útoku. Goldberga označil za „šmejda“ a jeho přítomnost ve skupině bagatelizoval slovy, že „neměla žádný dopad“. Jinými slovy – není důležité, že novinář měl přístup k detailům citlivé operace, důležité je, že si o tom dovolil mluvit. Taková je dnes definice bezpečnostní kultury v Bílém domě.

Celý incident je varováním, které nelze ignorovat. Pokud je možné, aby se cizí osoba – byť novinář – dostala bez kontroly k diskuzi o živé vojenské operaci v citlivé oblasti, pak to není jen drobný omyl. Je to systémové selhání, jež ukazuje, že v některých částech americké administrativy buď panuje znepokojivá technologická negramotnost, nebo naprostá arogance vůči pravidlům, která mají chránit životy lidí a stabilitu celých regionů.

A co je možná nejvíc alarmující – nikdo nenese odpovědnost. Žádná hlava nepadla, žádný audit neproběhl, žádná systémová pojistka nebyla přezkoumána. Jako by to bylo normální. Jako by to bylo jedno.

Spojené státy americké již po desetiletí uplatňují svou vojenskou sílu napříč kontinenty, čímž potvrzují status globální velmoci s téměř bezkonkurenčními schopnostmi. Rozvinutost jejich ozbrojených sil jim umožňuje zasáhnout v jakékoli krizové oblasti planety v řádu několika málo hodin – ať už se jedná o humanitární pomoc, odstrašení agresora nebo přímý vojenský zásah. Tato bezprecedentní schopnost ale s sebou zároveň nese i tíhu odpovědnosti, nutnost precizního rozhodování a čím dál složitější etické dilema, kam až může zasahovat síla jedné země.

Každé rozhodnutí o nasazení vojenské síly musí být obklopeno nejvyšší možnou mírou utajení. I proto Spojené státy disponují jedním z nejsofistikovanějších zpravodajských aparátů na světě. Agentury jako CIA či NSA operují často mimo světlo reflektorů a jejich přesný rozpočet či počet zaměstnanců zůstává pečlivě střeženým tajemstvím – právě proto, aby nikdo nemohl analyzovat rozsah, priority a kapacity těchto služeb.

Jedním z nedávných příkladů, kde se tyto složky a armáda spojily v tiché, ale rozhodné akci, byl úder proti militantnímu islamistickému hnutí Husíjů v Jemenu. Tito povstalci dlouhodobě narušují námořní provoz v oblasti Rudého moře, ohrožují bezpečnost obchodních lodí směřujících přes Suezský průplav a tím i stabilitu globálního obchodu. Zasáhnout je tedy nebylo pouze ve strategickém zájmu Spojených států, ale v podstatě každé ekonomicky aktivní země, která závisí na svobodném pohybu zboží.

Problém ovšem nastává v okamžiku, kdy se i ta nejlépe připravená operace začne dostávat na veřejnost dřív, než je vhodné. Útok na Husíje musel být obestřen maximální mírou diskrétnosti – v opačném případě hrozilo, že protivník získá čas na přípravu, posílí obranu a znemožní nebo alespoň výrazně zkomplikuje zásah. Riziko, že by Írán coby hlavní regionální spojenec Husíjů vyslal do oblasti své lodě a tím fakticky „zablokoval“ americké aktivity, bylo více než reálné.

V této atmosféře napětí a neviditelných her na pomezí diplomacie, tajných operací a mezinárodní politiky sehrál překvapivou roli novinář Goldberg. Když o něm prezident Trump prohlásil, že je „šmejd“, pravděpodobně mu nedošlo, že právě Goldberg byl mezi prvními – možná dokonce úplně prvním, novinářem na světě, který měl přístup k citlivým informacím o připravovaném útoku.

A přesto s nimi nenakládal lehkovážně. Mohl je teoreticky předat Izraeli, Íránu, či dokonce samotným Husíjům. Neudělal to. Mohl je vypustit do veřejného prostoru. Neudělal to. Pochopil, že v sázce je víc než senzace či novinářský úspěch. Pochopil, že zodpovědnost je silnější než ambice.

Redakce The Atlantic tak mlčela. Nevyužila informace k tomu, aby si zajistila čtenost nebo výsadní postavení. Mlčela až do úterý, kdy zveřejnila detaily soukromé konverzace v Bílém domě – a to až poté, co bylo zřejmé, že operace už proběhla a její utajení již neohrožuje bezpečnost jednotek. V tomto ohledu se Goldberg zachoval nikoli jako senzacechtivý reportér, ale jako vlastenec.

Témata:  USA,  komentář,  Bílý dům USA