Moskva odvedla pozornost Západu k Ukrajině. Sama šíří vliv jinde

Rusko chce, aby se NATO plně věnovalo situaci na Ukrajině, aby mohlo provádět své imperialistické plány jinde. Napsal to litevský poslanec a místopředseda tamního parlamentního výboru pro budoucnost Matas Maldeikis pro server Euronews.

Maldeikis upozornil na to, že ruský prezident Vladimir Putin navazuje na odkaz Sovětského svazu. Jak je obecně známo, Moskva držela v těsném „objetí“ několik zemí, které fakticky nutila prosazovat ruskou zahraničněpolitickou agendu.

Podoba této sféry vlivu se ale s postupem času proměnila. Z Poláků se stali zarytí nepřátelé Ruska, totéž platí pro Ukrajince, pobaltské národy nebo Českou republiku. Vliv na evropském kontinentu Moskva zvládá projektovat především hybridně.

Evropské země zachvátila vlna kybernetických útoků ze strany různých hackerských uskupení, které jsou podporované ruským režimem. Moskva se rovněž snaží prosazovat vliv prostřednictvím šíření dezinformací, k čemuž využívá již zavedené podhoubí v podobě různých antisystémových a jiných extremistických hnutí.

Na světě jsou však místa, kde Rusové mohou mít fyzickou přítomnost. Jde o odlehlé africké země, které jsou povětšinou velmi chudé, avšak nacházejí se zde bohatá naleziště cenných surovin.

Nové ruské „klientské státy“ mohou Moskvě pomoci napříč mezinárodním společenstvím prosadit to, co právě potřebuje. Nejde o jednotky států, nýbrž desítky. Tradičními spojenci Ruska jsou kupříkladu v OSN Bělorusko, Severní Korea, Nikaragua či Eritrea, tento seznam se ale postupně rozšiřuje.

Moskva dokázala zasít semínka vlivu na Blízkém východě. Je významným partnerem pro autoritářský režim syrského prezidenta Bašára Asada a rozjela aktivní spolupráci na bázi obrany a bezpečnosti s teokratickým režimem v Teheránu a Pchjongjangu.

V Sýrii vojenská podpora prezidenta Asada v občanské válce umožnila Moskvě získat klíčové vojenské základny, jako je námořní základna Tartus a letecká základna Hmímím. Kromě posílení vojenské přítomnosti ve Středomoří to Rusku zaručuje lepší přístup k lokálním energetickým zdrojům.

Mezi Teheránem a Moskvou panují dobré vztahy, které jsou paradoxně umožněné západními sankcemi. Rusko navíc aktivně podporuje íránský jaderný program, což jde přímo proti zájmům Západu

Írán a Sýrie nejsou jediné země, kde Rusko projektuje svůj vliv. V Turecku využívá především ekonomické nástroje a diplomatické vztahy. Klíčovým prvkem je energetická spolupráce, zejména projekt plynovodu TurkStream, kterým Rusko dodává plyn do Evropy přes Turecko. V oblasti obrany Rusko v červenci 2019 dodalo Turecku raketový systém S-400, což vyvolalo napětí s NATO a přiblížilo Ankaru k Moskvě. Důsledkem bylo například vyloučení Turecka z programu stíhacích letounů F-35.

V subsaharské Africe působí zejména prostřednictvím soukromých ozbrojených skupin v čele s wagnerovci – tito žoldáci se prokazatelně nacházejí v Libyi, Mali, Súdánu, Středoafrické republice, Mosambiku a na Madagaskaru.

Ruské námořnictvo velmi brzy bude moci využívat velkou základnu v Súdánu. Tato základna poskytne Rusku přístup do Rudého moře a Indického oceánu, což razantně zvýší jeho schopnost projektovat vojenskou sílu a podílet se na obchodních trasách.

Podezření na přítomnost Wagnera existují v Demokratické republice Kongo, Angole, Burkině Faso, Guinei a Zimbabwe.

To jednoznačně ukazuje na fakt, že se Moskva zaměřuje na chudší země. Zde totiž může prosazovat svůj vliv daleko lépe. Pro tamní vlády je náročné bojovat proti rebelům, pomoc ruských (i jiných) milicí se jim tedy velmi hodí.

Rusko těží z těchto partnerství strategicky – získává přístup k přírodním zdrojům, jako jsou diamanty a zlato, a zároveň si buduje diplomatický vliv. Přítomnost v Africe také pomáhá Moskvě obejít některé západní sankce a posilovat její postavení v mezinárodních organizacích.

Rusko v Africe neusiluje jen o okamžité vojenské zásahy, ale o vytvoření dlouhodobého vlivového zázemí. Strategicky investuje do oblastí jako vzdělávání či infrastruktura, což mu pomáhá zakotvit svůj vliv i po skončení vojenských operací.

Stipendijní programy pro africké studenty na ruských univerzitách či investice do rozvoje energetických a dopravních sítí zajišťují, že se Moskva (vedle Pekingu) stává předním partnerem pro africké vlády a vytváří si tak loajální elity pro budoucnost.

Západu a Evropě především se mezitím v Africe příliš uspět nedaří. V Africe evropské země zanechaly dědictví koloniální nadvlády, které stále vyvolává negativní sentiment. Mnoho afrických států se od Západu distancuje, protože vnímá jeho zásahy jako pokračování neokolonialismu.

Čína a Rusko nabízejí méně podmíněnou pomoc a investice, zatímco Západ klade důraz na lidská práva a demokratické reformy. Africké vlády se logicky více obracejí k těm, kdo nabídnou reálnou „pomoc“ bez zbytečných podmínek.

Evropská unie často vyžaduje od afrických zemí dodržování podmínek, jako je ekologická udržitelnost, což je pro mnohé drahá a náročná záležitost., takže se chudším zemím logicky více zamlouvá spolupráce s méně „náročnými“ partnery.

Washingtonu se v Africe nedaří z lehce odlišných důvodů. Spojené státy už dlouho soustředí svou pozornost spíše na Blízký východ a Asii, Afrika pro ně není strategickou prioritou. Americká pomoc a investice často přicházejí s podmínkami zaměřenými na lidská práva a demokracii, což některé africké vlády odrazuje. V tomto ohledu jde o problém podobný tomu evropskému.

Zatímco Západ zůstává ustrnulý v přesvědčení, že ekonomická pomoc a demokratické reformy jsou klíčem k rozvoji Afriky, Moskva se zaměřuje na pragmatické a rychlé řešení. S méně podmiňujícím přístupem dokáže Rusko efektivně prosazovat své zájmy v regionech, které jsou pro Západ příliš politicky složité nebo ekonomicky nevýhodné. Tím si Moskva nejen upevňuje své globální postavení, ale navíc formuje budoucí generace afrických lídrů, čímž si zajistí vliv na dekády dopředu.

Témata:  válka na Ukrajině,  komentář,  Rusko