Ne partner k jednání, ale překážka k odstranění. Jak Putin vnímá Zelenského a celou Ukrajinu?

Putin na Ukrajinu totiž neútočil kvůli bezpečnostním obavám, ale kvůli tomu, že Ukrajina se rozhodla být svobodná, nezávislá a demokratická – tedy přesně tím, čím Rusko pod jeho vedením být nemůže a nechce. Odmítnutí osobní účasti na jednáních navíc symbolicky odhaluje, že ruské vedení nemá o skutečný mír zájem – jeho cílem je zlomit Ukrajinu, ne s ní vyjednávat.

V takovém kontextu je vhodné znovu se vrátit ke kořenům konfliktu: nejde o „denacifikaci“, nejde o „demilitarizaci“. Jde o moc, kontrolu a obnovení impéria, jehož součástí má být i Ukrajina – pokud možno bez vlastního hlasu. Putin odmítl přijet, protože v jeho pohledu není Zelenskyj partner k dialogu, ale překážka k odstranění. A právě v tom spočívá jádro celého konfliktu.

Putinovy pokusy o vraždu Zelenského

Ruská invaze na Ukrajinu měla podle prezidentského poradce Mychajla Podoljaka od počátku jasný cíl – destabilizovat stát eliminací jeho vedení. „Hlavním záměrem Ruska bylo odstranit nejvyšší vedení země, vyvolat maximální paniku a pokusit se nastolit vlastní loutkovou vládu,“ uvedl Podoljak.

Podle někdejšího poradce pro národní bezpečnost Oleksije Danilova čelil prezident Zelenskyj během prvního týdne války hned třem pokusům o atentát. Ty podle něj organizovaly dvě skupiny čečenských nájemných vrahů. „Jsme si dobře vědomi speciální operace, kterou měli přímo provést Kadyrovci s cílem eliminovat našeho prezidenta,“ zdůraznil Danilov podle serveru Newsweek.

Danilov dále potvrdil, že i uvnitř ruské bezpečnostní služby FSB panovala nespokojenost s válkou. Právě z jejích řad údajně přišlo varování, které atentátníkům zabránilo v akci. „A mohu říci, že jsme obdrželi informace od FSB, která se dnes nechce účastnit této krvavé války. Díky tomu mohu říci, že byla přímo zničena Kadyrovova elitní skupina, která sem přišla, aby zlikvidovala našeho prezidenta,“ uvedl bývalý bezpečnostní poradce.

Opakované pokusy o atentát na prezidenta Zelenského potvrzují, že jeho odstranění patřilo mezi prioritní cíle ruského režimu. Podle britské stanice BBC se hned po začátku invaze ruské jednotky pokusily zaútočit přímo na prezidentský komplex v Kyjevě. Sám Zelenskyj tehdy situaci komentoval jasně: „Nepřítel mě označil za cíl číslo jedna, moji rodinu za cíl číslo dvě. Chtějí zničit Ukrajinu politicky tím, že zničí hlavu státu.“

Putin dlouhodobě hovoří o tom, že Zelenskyj je nelegitimní vůdce, označuje ho za klauna a v řadě případů i za fašistického vůdce. Ruský prezident se v tomto ohledu rád odvolává na zrušené prezidentské volby z března 2024. Stojí za tím ale ruská agrese a s ní související výjimečný stav, který dokonce podle ukrajinské ústavy neumožňuje svobodný průběh voleb. Nemluvě o tom, že část ukrajinského území je pod ruskou okupací a volby se tam konat ani nemohou.

Putin opakovaně zpochybňuje legitimitu Volodymyra Zelenského, přičemž ho hanlivě označuje za „klauna“ či dokonce „fašistického vůdce“. Argumentuje mimo jiné tím, že se v březnu a dubnu 2024 neuskutečnily prezidentské volby, na které se rád odvolává jako na důkaz nelegitimity ukrajinského vedení. Sám přitom byl zvolen v roce 2024 poté, co několikrát změnil ústavu ve svůj prospěch.

Fakticky však zrušení voleb souvisí s pokračující ruskou agresí a výjimečným stavem, který podle ukrajinské ústavy znemožňuje konání svobodných a spravedlivých voleb v době válečného konfliktu. Navíc se část ukrajinského území nachází pod ruskou okupací, což účast občanů ve volbách de facto znemožňuje. Putinovo tvrzení o nelegitimitě je tak přinejmenším účelové a přehlíží realitu, kterou sám pomohl vytvořit.

Proč Putin likviduje Ukrajinu?

Putin zahájil invazi na Ukrajinu pod záminkou „demilitarizace a denacifikace“ země. Válku přitom nikdy formálně nevyhlásil – od začátku roku 2022 Moskva trvá na označení „speciální vojenská operace“. Tento eufemistický narativ slouží k domácí propagandě a zakrývání skutečných válečných cílů.

Ve skutečnosti však i nejvyšší představitelé ruského režimu postupně začali připouštět, že nejde o žádnou operaci, ale o regulérní válku. Přes oficiální rétoriku tak stále zřetelněji vystupuje kontrast mezi propagandistickým jazykem Kremlu a realitou rozsáhlého ozbrojeného konfliktu, který Rusko samo rozpoutalo.

Nemůže „demilitarizovat“, jak se mu zachce

Takzvaná „demilitarizace“ suverénního státu – v tomto případě Ukrajiny – je z hlediska mezinárodního práva jednoznačně nelegitimní. Použití síly vůči jinému státu zakazuje Charta OSN, a to s jedinými dvěma výjimkami: sebeobranou a mandátem Rady bezpečnosti. Ani jedno v případě Ruska neplatí – Ukrajina na Rusko nezaútočila a Moskva nedisponuje žádným mezinárodním oprávněním k vedení války.

Ruská agrese nebyla reakcí na žádnou bezprostřední hrozbu a termín „demilitarizace“ ve skutečnosti pouze zastírá skutečný účel útoku – násilné podrobení sousední země. Mezinárodní právo takový důvod k ozbrojené intervenci neuznává.

Každý suverénní stát má právo udržovat a rozvíjet vlastní obranné síly. Pokus o jejich vynucené odstranění zvenčí představuje přímé porušení státní suverenity, zásah do územní integrity a, v kontextu ozbrojené invaze, také učebnicový příklad mezinárodního zločinu agrese. Ruský postup vůči Ukrajině tyto podmínky bezezbytku naplňuje.

Nekonečná touha po moci

Rétorika o „demilitarizaci a denacifikaci“ Ukrajiny, s níž Rusko ospravedlňuje svou vojenskou agresi, může na první pohled působit jako ušlechtilý záměr. Ve skutečnosti však jde o promyšleně vytvořenou zástěrku – ideologickou kulisu, která má zastínit skutečné motivace války. Tento narativ se opírá o pojmy hluboce zakořeněné v historické paměti, které však byly v ruské propagandě záměrně vyprázdněny a překrouceny.

Od konce druhé světové války neexistoval stát, který by reálně vyžadoval denacifikaci v původním smyslu slova. Ukrajina rozhodně nepředstavovala žádný neonacistický režim – šlo o demokratický stát se svobodnými volbami, občanskou společností a pluralitními institucemi. Totéž platí i pro pojem „demilitarizace“: od pádů režimů Saddáma Husajna v Iráku či Talibánu v Afghánistánu neexistoval legitimní důvod, proč by bylo třeba ozbrojeně odzbrojit suverénní stát. Ukrajina žádnou vojenskou hrozbu pro Rusko nepředstavovala.

Naopak – Rusko v minulosti samo často podporovalo či přímo vytvářelo autoritářské režimy, které se skutečným totalitarismem neměly problém. Tvrzení o „denacifikaci“ tak nevyjadřuje žádnou ideologickou obavu, ale slouží jako účelový nástroj k ospravedlnění agrese, která nemá oporu ani v historické realitě, ani v mezinárodním právu. Zneužívání těchto historicky nabitých pojmů není jen lživé – je i hluboce cynické a nebezpečné. Vede k rozostření hranice mezi obranou před skutečným zlem a útočnou válkou vedenou z touhy po dominanci.

Právě tato touha po moci, nikoli obava o bezpečnost, představuje skutečný motiv ruské invaze. Kreml neútočil na Ukrajinu kvůli jejímu režimu – útočil kvůli její existenci jako svobodného státu. Mýtus o „nacistické Ukrajině“ sloužil jen jako záminka k dosažení širších cílů: obnovy imperiálního vlivu, vynuceného geopolitického podřízení a ideologické nadvlády nad sousedy, kteří se vymkli z orbity Moskvy.

Putin opakovaně prohlásil, že rozpad Sovětského svazu považuje za „největší geopolitickou katastrofu 20. století“. V tomto duchu nevnímá Ukrajinu jako svébytný stát, ale jako „historickou součást ruského světa“, která se „mylně“ vydala cestou samostatnosti. Cílem není obrana Ruska, ale obnova ztracené říše – sféry vlivu, v níž bývalé sovětské republiky znovu přijmou svou podřízenost.

Ukrajina se od revoluce na Majdanu v roce 2014 začala systematicky orientovat na Západ – politicky, ekonomicky i bezpečnostně. Tento vývoj přímo ohrožoval samotné základy putinovského systému. Demokratická, úspěšná Ukrajina by se mohla stát vzorem pro samotné Rusy – důkazem, že existuje alternativa k autoritářské správě a oligarchickému rozkladu. A právě to bylo pro Kreml nepřijatelné.

Zároveň je třeba zmínit i strategické faktory. Moskva dlouhodobě považuje rozšiřování NATO za existenční hrozbu. Přestože vstup Ukrajiny do aliance nebyl v daném okamžiku na pořadu dne, samotná možnost budoucí integrace byla vnímána jako ohrožení. Invaze tak měla fungovat jako preventivní úder, který Ukrajině znemožní jakékoli euroatlantické zakotvení – vojensky, politicky i teritoriálně.

Nelze však podcenit ani vnitropolitický rozměr celé války. Autokratické režimy často hledají vnějšího nepřítele, aby mohly konsolidovat vlastní moc, umlčet opozici a odklonit pozornost od domácích krizí – ekonomického úpadku, korupce, demografického kolapsu. V tomto smyslu válka skvěle zafungovala jako nástroj společenské mobilizace a udržení kontroly nad obyvatelstvem skrze strach a propagandu.

A konečně je tu i faktor jakési beztrestnosti. Rusko si během předchozích konfliktů – Gruzie (2008), Krym (2014), Sýrie (2015) – opakovaně ověřilo, že Západ reaguje především slovy a jen v omezené míře činy. Sankce sice přicházely, ale nikdy nevedly k zásadní geopolitické změně. Kreml mohl oprávněně dojít k závěru, že invaze do Ukrajiny nebude výjimkou.

Témata:  komentář,  Vladimír Putin,  Volodymyr Zelenskyj