Putin lhal až do poslední chvíle, Západ to ignoroval. Před třemi lety jsme se nacházeli na sklonku války

Je konec roku 2021 a poblíž ukrajinsko-ruské hranice se shromažďuje více než sto tisíc ruských vojáků, zatímco atmosféra každým dnem houstne. Americké i ukrajinské zpravodajské služby bijí na poplach, varují před bezprostřední hrozbou invaze. Přesto ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj zůstává klidný – snaží se zabránit panice, uklidňuje své občany, a dokonce vyzývá amerického prezidenta Joea Bidena, aby se vyvaroval výrazu „bezprostředně hrozící invaze“.

Zelenskyj si tehdy zřejmě dobře uvědomoval, že jeho výzvy ke klidu nebudou mít dlouhou platnost. Přesto se snažil zabránit panice, která by mohla ochromit zemi ještě předtím, než vůbec padne první výstřel. Chápal, že strach může být stejně ničivý jako samotná invaze – mohl by rozložit ekonomiku, vyvolat chaos a oslabit obranyschopnost Ukrajiny ještě dřív, než ruské tanky překročí hranice.

Náznaky, že se něco blíží

V prosinci 2021 se ruský vůdce Vladimir Putin sešel s běloruským prezidentem Alexandrem Lukašenkem, aby projednali zdánlivě neškodnou iniciativu – plánovaná vojenská cvičení na běloruském území. „Jak jste navrhl, uspořádáme cvičení na začátku roku. Armáda se na tom dohodne v březnu, únoru – nevím, kdy se rozhodne,“ pronesl tehdy Putin s ledovým klidem.

Když se dne 24. února dalšího roku ruské tanky převalily před ukrajinské hranice, tato slova jako by nikdy nebyla řečena. Bělorusko, do té doby prezentované jako nezúčastněný aktér, se proměnilo v poslušného spolupachatele – jeho území se stalo mezistupněm ruské agrese, mostem, po němž směřoval bleskový (a především neúspěšný) úder na Kyjev.

Další lži se dopustil šéf ruské diplomacie Sergej Lavrov. „Válka nebude, pokud to závisí na Ruské federaci, válku nechceme. Ale nedovolíme, aby byly naše zájmy hrubě pošlapávány a ignorovány,“ prohlásil necelý měsíc před ruskou invazí. 

Už tehdy ruské jednotky tiše, ale cíleně zasahovaly do přestřelek mezi ukrajinskou armádou a separatisty na Donbasu. Ve stínu oficiálních prohlášení Moskva dál přiživovala konflikt, zatímco její propaganda budovala narativ o „utlačovaném ruském obyvatelstvu“. 

Nakonec Kreml sehrál pečlivě připravené divadlo – s velkou pompou uznal samozvané „republiky“ Luhansk a Doněck jako nezávislé státy a vzápětí oznámil, že jim přichází na pomoc. Vše, jak Putin teatrálně zdůraznil, „zcela v souladu s chartou OSN“. Pravda se mezitím dávno utopila v záplavě ruských lží.

Putin tahal za nos celý Západ

Těsně před invazí, konkrétněji 20. února, si Putin telefonoval s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem, načež se s americkým lídrem Joem Bidenem „v zásadě dohodl“ na uspořádání bilaterálního summitu. Po něm měla následovat schůzka se všemi příslušnými stranami o bezpečnostní situaci v Evropě. „Schůzka se však může uskutečnit pouze za podmínky, že Rusko nenapadne Ukrajinu,“ upřesnila Macronova kancelář. 

Více než týden před tímto telefonátem se Putin s Macronem sešli přímo v Moskvě, kde spolu hovořili více než pět hodin u šestimetrového stolu. Ruská strana tehdy mlžila a o skutečném obsahu jednání téměř nepromluvila. 

Místo toho se soustředila na vedlejší detaily – například zdůrazňovala, že Macron odmítl podstoupit test na covid-19. Média pak zaplavily spekulace o onom absurdně dlouhém stole, u něhož Putin a Macron seděli v symbolickém odstupu. Skutečná diplomacie ustoupila do pozadí, zatímco Kreml rafinovaně odváděl pozornost od klíčového tématu – hrozící invaze.

„Je to dáno tím, že někteří lídři se řídí vlastními pravidly a při společných testech s hostitelskou stranou neinteragují. Přistupujeme k tomu s pochopením, je to běžná celosvětová praxe, ale v tomto případě existuje protokol o dodatečných opatřeních na ochranu zdraví našeho prezidenta a také našich hostů. Je uplatňován větší odstup,“ líčil mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov, který už pravděpodobně o přicházející invazi velice dobře věděl. „Atmosféra prozatím zůstává mimořádně napjatá,“ dodal tehdy.

Putin během jednání pouze připouštěl, že je možné učinit ještě další diplomatické kroky. „Řadu jeho návrhů a nápadů, o kterých je zatím předčasné mluvit, považuji za docela možné, abychom položili základ pro naše další kroky,“ popsal Putin. Následně obvinil Ukrajinu, že „ignoruje všechny možnosti mírového řešení situace v Donbasu“. Macrona ale označil za „kvalitního partnera pro jednání“. 

Lži už od Budapešťského memoranda

V roce 1994 Rusko spolu s USA a Velkou Británií slavnostně podepsalo Budapešťské memorandum – dokument, který měl Ukrajině, Bělorusku a Kazachstánu zajistit bezpečnostní záruky výměnou za jejich jaderné odzbrojení. Šlo o dohodu, která měla potvrdit suverenitu těchto států a chránit je před vnějším ohrožením. Moskva tehdy stvrdila, že bude respektovat hranice Ukrajiny a nikdy proti ní nepoužije sílu.

Rusko si však během dvou brutálních válek v Čečensku a následné invaze do Gruzie postupně začalo uvědomovat, že jeho ambice sahají mnohem dál. Kreml nabyl dojmu, že svět jeho agresi jen tiše přihlíží, a že éra imperialismu ještě zdaleka neskončila. Každý další konflikt posiloval jeho přesvědčení, že silou lze měnit hranice a že staré impérium může znovu získat svou někdejší slávu – bez ohledu na mezinárodní právo, dohody či morální zábrany.

Rok 2014 a anexe Krymu ukázaly, že pro Rusko mají mezinárodní dohody cenu pouhého cáru papíru. Právě tehdy měl Západ pochopit, že plnohodnotná invaze není otázkou „zda“, ale „kdy“. Moskva otevřeně porušila Budapešťské memorandum i další závazky, přesto se reakce omezila jen na ekonomické sankce a vágní diplomatická prohlášení. Každý další rok pak přinášel nové varovné signály – ruské provokace, hybridní válku, eskalaci napětí na Donbasu.

Teď jsme v roce 2025 a díváme se na spoušť, kterou naše slepota k ruským lžím umožnila. Každé ignorované varování, každý přehlédnutý signál a každá příliš váhavá reakce Západu přispěly k tomu, co dnes vidíme – válku, která mohla být alespoň částečně odvrácena, kdybychom brali hrozby vážně už v roce 2014. Moskva nikdy neskrývala své ambice, jen testovala, kam až jí svět dovolí zajít. A svět příliš dlouho odpovídal tichem.

Témata:  Rusko,  Vladimír Putin