Trump jen potvrdil nevyhnutelné: USA nebyly a nejsou schopné bránit Evropu

Donald Trump, ještě jako kandidát, opakovaně tvrdil, že ukončí válku na Ukrajině „do 24 hodin“. Po nástupu do úřadu však jeho administrativa – navzdory třem měsícům v exekutivě – nepředložila jediný konkrétní plán. Když bylo zřejmé, že slib nebyl míněn vážně, Trump jej zpětně označil za „sarkasmus“.

Ale svět, zejména Moskva, bere tato slova smrtelně vážně. Skutečnost, že Spojené státy – stále formálně nejsilnější vojenská mocnost světa – nedokáží přimět Rusko k zastavení agrese, je výmluvným dokladem ztráty autority. Washington už nefunguje jako hlavní rozhodčí světového řádu. A zatímco se Spojené státy propadají do nečinnosti, Vladimir Putin posiluje. Riziko, že Kreml přenese válku dál na Západ – do Pobaltí, Moldavska, Finska nebo Polska – už dnes nelze brát jako pouhou hypotézu.

Spojené státy se však nestahují jen z Evropy. Jejich odchod z Blízkého východu byl signálem o to hlasitějším. Omezení finanční podpory spojencům, stažení (dalších) jednotek ze Sýrie, minimální angažmá v Iráku – vše dohromady vytvořilo prostor, který okamžitě zaplnily regionální autoritářské režimy, milice a teroristické organizace. Vzestup Íránu, návrat Islámského státu a destabilizace aliancí, které dříve držely region v rovnováze, jsou a budou přímým důsledkem tohoto ústupu.

V roce 1973 se Spojené státy stáhly z Vietnamu pod hlavičkou „mírového řešení“. Výsledkem byl pád jihovietnamské vlády a vítězství komunistického režimu. V roce 1993 se zhroutila americká mise v Somálsku po incidentu „Black Hawk Down“ – následovalo bezvládí a nárůst islamistického násilí. V roce 2011 odešly USA z Iráku – a do prázdného prostoru vtrhl Islámský stát. V roce 2021 stažení z Afghánistánu během několika dnů zlikvidovalo dvě dekády aliančního úsilí a otevřelo dveře triumfálnímu návratu Talibanu.

Ještě starší precedens: Suezská krize roku 1956. Spojené státy odmítly podpořit své evropské spojence – Británii a Francii – v jejich intervenci v Egyptě. Výsledkem byl definitivní konec evropského vlivu na Blízkém východě. Tehdy to byla první vážná trhlina v transatlantické důvěře. Dnes už sledujeme, jak se celá struktura rozpadá.

Supervelmoc, která nejdřív intervenuje a pak ustupuje, přestává být supervelmocí. A právě to se dnes děje Spojeným státům. Evropané si na to musí zvyknout – a připravit se na nový režim. Budoucnost evropské bezpečnosti teď bude záviset méně na Washingtonu a více na Berlíně, Paříži, Londýně – a ano, i na Varšavě nebo Římě.

Tyto země disponují potřebným průmyslovým, technologickým a demografickým základem k tomu, aby postupně převzaly roli bezpečnostního pilíře kontinentu. Vývoj evropských bojových letounů, tanků či – pokud bude třeba – i vlastního jaderného odstrašení, přestává být hypotetickým scénářem a začíná být plánem B, který nelze dále odkládat.

Zejména ve světle jedné nepříjemné pravdy: Spojené státy vedené Donaldem Trumpem nejsou spojencem, na kterého se lze spolehnout.

Témata:  USA,  Donald Trump,  komentář