Za své nekonformní postoje po srpnu 1968 měla Chramostová zákaz hrát ve filmu, televizi i rozhlase. V roce 1970 ji Otomar Krejča angažoval do Divadla za branou, po jehož zrušení v roce 1972 se krátce objevila v Západočeském divadle v Chebu v titulní postavě Brechtovy hry Matka kuráž a její děti. Na dalších sedmnáct let pro ni zůstaly všechny oficiální scény i média uzavřeny.
Angažovala se v disentu a samizdatu, patřila k prvním signatářům Charty 77 a se svým mužem Stanislavem Milotou se živila výrobou a prodejem lamp. Založila doma režimem sledované a pronásledované bytové divadlo. Ještě na jaře 1989 byla odsouzena za opoziční činnost.
Před kamerou debutovala v roce 1949 v dramatu Veliká příležitost. Dramaticky náročnější portréty žen, které prokážou morální kvality při těžkých zkouškách za nacistické okupace, vytvořila v roce 1950 ve Fričově Pasti a o pět let později ve Weissově snímku Hra o život.
V roce 2015 byla uvedena do Síně slávy Národního divadla.
