Tajemné rituály vúdú: Jde o černou magii, či náboženství?

Jako jiné náboženské systémy tzv. afroamerické diaspory (tj. šíření černošských komunit z Afriku po celém Pacifiku), i vúdú je mixem domorodých afrických náboženských představ s těmi křesťanskými. Tvůrcem světa je křesťanský Bůh, jenž ale do něj nikterak aktivně nezasahuje a je vůči němu vzdálený. O spravování světa se spolu s ním starají Ježíš i Svatý Duch. Křesťanský vliv vúdú se projevuje v myšlence posmrtného života a duše. Ta je dána od Boha, který ji po smrti bude soudit.

Loa – centrální postavy kultu

V praktickém životě jsou pro vyznavače vúdú mnohem důležitější Boží služebníci, zprostředkovávající kontakt mezi tímto a zásvětním světem. Loa, jak jsou tito duchové nazýváni, mají rysy klasických afrických bohů. Ačkoliv tedy vúdú je programově monoteistickým náboženstvím vyznávajícím jednoho Boha, jeho esencí je polyteistické uctívání božských bytostí, z nichž každý vládne nad jemu určenou doménou.

Ogun například vládne nad oblastí války, zatímco obávaný Baron Samedi je loa smrti, vyobrazovaný jako kostlivý muž v dlouhém černém kabátu a cylindru. Danbala, jeden z nejmocnějším duchů má podobu velkého hada obtáčejícího svět, jehož pohyby způsobující rotaci země. Pro rituální život nejdůležitější loa nicméně Papa Legba, loa křižovatek, který zprostředkovává kontakt mezi loa a lidmi. Je zároveň ale velkým šprýmařem a podvodníkem, kterému nelze úplně věřit (v odborné literatuře se takový typ boha nazývá trickster – je jím např. americký Šakal či severský Loki, případně i řecký Hermes).

Papa Legba otevírá a zavírá všechny vúdú rituály, včetně iniciačních zasvěcení, při kterých je zasvěcenec posednut jím vzývaným duchem. Vyznavači vúdú věří, že sloužením loa jim posléze i oni budou sloužit. Vzývaný loa se manifestuje prostřednictvím svých zasvěcenců, kteří musejí o něm znát všechno - jeho jména, oblíbené barvy a oblečení či jídlo. Posednutí je přirovnáno k jezdění na koni. „Kůň“ si po ceremonii nepamatuje nic z aktivit, které dělal jako manifestovaný loa.

Rituály vyzývající loa slouží k mnoha účelům. Některé se uskutečňují k oslavě důležitých dat v kalendáři, mnohé jsou činěny pro vyřešení osobních i společenských problémů: nalezení lásky, práce a zdraví nebo naopak k ochraně před zlými duchy a vlivy. Podle některých badatelů mají rituály loa očistný, terapeutický účinek. „Kůň“ spojující se s duchem se stává duchovně kompletním, překračující omezení vlastního těla.

Toto přízemní, pověrčivé zaměření věřících spolu s divokou podobou rituálů posednutí bylo a stále je trnem v oku křesťanských kněžím, respektive katolické církvi. Podle nich se jednalo o ďábelské hnutí, které zbavovalo vyznavače smyslů a nutilo je k odporným činům. Zprávy o vúdú z 18. a 19. století jsou plné předpojatých, ostentativně rasistických představ, které v „pohanském kultu“ viděli projev barbarské degenerace nižší rasy.

Politické aspekty vúdú

Opovržení vúdú je též spjato s politikou. Bílý kolonizátoři využívající na Haiti otroků z Afriky vúdú potírali z obav z revoluce. Jejich snahy ale vedly k naprostému opaku – náboženství spjaté se zemědělstvím a nostalgickým toužením po ztraceném domově se stalo nástrojem mobilizace proti rasové, náboženské a pracovní diskriminaci. Vzbouření otroci, inspirováni francouzskou revolucí, vyhlásili k šoku celého tehdejšího kolonizačního světa vlastní nezávislost. Skutečnost, že vúdú hrálo ve vzpouře roli, nenapomohlo jeho dobré pověsti mezi zeměmi obávajících se podobného scénáře u svých otroků. Jejich zájmem bylo haitskou revoluci ukázat co nejvíce v negativním světle – a totéž platilo pro vúdú.

Ačkoliv vúdú sloužilo k mobilizaci revolucionářů, vůdci haitské revoluce byli k němu nadmíru podezřelí. Toussaint Louverture, hlavní vojevůdce haitské revoluce a velmi schopný generál se obával tajemnosti vúdú, tak jeho možné opozici vůči státu. Jako kovaný centralista zakazoval noční setkávání a zatýkal kněží. Jeho nástupce a první haitský císař, J. J. Dessalinese, byl ještě tvrdší a nechával vyznavače vúdú střílet na potkání. Přesto se stal součástí kultu jako loa, poukazuje profesor Robert I. Rotberg z Harvardské univerzity.

Další vládci Haiti naopak začali vúdú požívat k vlastnímu politickému prospěchu. Císař Faustin Soulouquese (1847-1859) se prohlásil za ochránce domorodého, národního náboženství. Jeho diktátorská vláda využívající tajné policie nevylepšila jím honorovanému vúdú pošramocenou pověst. Příslovečným hřebíčkem do rakve byla vláda nechvalně proslulého diktátora Françoise Duvaliera, který pochopil sílu vúdú pro kontrolu haitské populace. Duvalier se stylizoval do loa mrtvých, Barona Samediho, a nechával rozšiřovat zvěsti, že své odpůrce dokáže proměnit na nemyslící, poslušné zombie.

Duvalier výrazně napomohl popularizaci vúdú jakožto černé magie. John P. Bartowski, profesor sociologie  z Mississippi State University, poukazuje fakt, jak USA použily této představy k znehodnocení panamského diktátora Manuela Noriega. Podle Bartowskiho Američané vykreslováním generála jako odporného vyznavače temných magických praktik si zajišťovali legitimitu jejich invaze a zároveň se tím pokoušeli chránit George Bushe staršího, který mohl být ohrožen zveřejním vztahů mezi jeho administrativou, CIA a panamskou vládou. Vúdú je skutečně „strašlivá zbraň,“ jak jej označil jeden ranný pozorovatel – a to především pro jeho vyznavače.   

Témata:  čarodějnictví,  Haiti,  náboženství