Skalpování? Většina indiánů ho neznala, krutou praktiku šířili do světa Evropané

První zmínky o skalpování pocházejí ze starověkého Řecka, přičemž mnohem rozšířenější techniku popravy představovalo usekávání hlavy. Nepřátelští válečníci nebo lidé obvinění z politických zločinů mohli v případě porážky či odsouzení skončit bez ní.

V dobách neklidu někteří evropští panovníci nabízeli finanční odměnu za potlačení lidových povstání. Angličané například vypláceli odměnu za hlavy irských povstalců, kteří proti nim opakovaně revoltovali. Byl to způsob, jak motivovat obyvatelstvo k vykonání krvavé a špinavé práce. 

Jak uvedl Philip Martin pro internetové stránky manataka.org, Evropané si krutý zvyk platby za vraždu přivezli s sebou do Ameriky. Tentokrát stačil odvážlivcům k získání odměny jen skalp, nikoliv celá hlava. První dokumenty o takovém postupu na americké půdě pochází od guvernéra Kiefta z Nového Nizozemí.

Skutečným cílem bylo vybití všech indiánů 

V roce 1703 nabízela kolonie v Massachusettském zálivu 60 dolarů za každý indiánský skalp. Pensylvánský guvernér Morris o 50 let později nařídil vyplácet finanční odměnu za každého zabitého dospělého indiána a část odměny za zabití indiánských dětí a žen. Jako důkaz zabití mělo sloužit předložení skalpu.  

Hrozivou skutečnost představovaly obtíže při rozlišování mužských skalpů od těch dětských či ženských nebo skalpů válečníků od skalpů mírového obyvatelstva. Nabízení finančních odměn vedlo k rozšiřování násilí proti všem indiánům bez ohledu na pohlaví a věk. Vyplácení peněz za dětské a ženské skalpy dokazuje, že skutečným cílem této snahy bylo vybití celé indiánské populace anebo snížení jejího počtu na tak nízkou úroveň, aby nikdo nekladl odpor při obsazování amerického území evropskými kolonizátory.

Dodnes nepanuje shoda v tom, jestli skalpování v Americe existovalo před příchodem Evropanů. Jacques Cartier, jeden z prvních objevitelů dnešního kanadského pobřeží, v roce 1535 napsal zprávu o indiánském kmeni Irokézů. Ti mu údajně ukázali pět skalpů, které patřili jejich nepřátelům, členům kmene Micmaců. Praktika skalpování byla ovšem velmi vzácná, pokud vůbec před příchodem Evropanů existovala, a určitě nebyla organizována vládou a podporovaná finančními odměnami.   

Skalpy jako další úroveň barbarství 

Válečnickou filozofii severoamerických indiánů řadu let zkoumal Henry Spelman, který strávil řadu let s kmenem Pauhatani. „Mohli by bojovat sedm let a nezabít ani sedm mužů,“ poznamenal Spelman. Řada indiánských společenství nikdy neválčila a 70 % z nich lze označit za národy odmítající válku a násilí.    

Evropané byly ve všech ohledech mnohem schopnější a nebezpečnější bojovníci než indiáni. Finanční odměny za skalpy se staly jen další úrovní násilného barbarství. Evropské státy navíc indiánské kmeny zatahovaly do vzájemných konfliktů. Ve válkách mezi Brity a Francouzi či mezi Brity a americkými kolonisty každá ze stran povzbuzovala své indiánské spojence, aby útočili na jejich společné nepřátele.

Beletrie a noviny se obvykle vyžívaly v senzačním popisu krvavých indiánských útoků s velkým množstvím detailů. Čtenáři proto snadno věřili, že všichni indiáni byli divoši. To následně pomáhalo vládě ospravedlnit vytlačování indiánů z jejich kmenových území nebo rovnou jejich zabíjení.

„Téměř všechny fiktivní záznamy o skalpování obviňují indiány,“ uvedl Philip Martin. „Evropská účast se přehlíží. To je ale špatně. Ústně předávané příběhy domorodých národů se značně liší v interpretaci toho, kdo byl krutější, proč vypukly války a kdo proti komu bránil svou domovinu. Nakonec to jsou vítězové, kdo píší oficiální historické knihy.“

Témata:  indiáni,  historie,  Evropa