Jak se muslimové dostali do Evropy? Za vším stojí Tarikova skála

Na podrobených územích docházelo k rozsáhlé konverzi, původní obyvatelé severu Afriky berberové (v křesťanské Evropě zvaní Maurové) poměrně ochotně přešli na Islám – bylo to totiž podstatně finančně výhodnější. I když byli Arabové vůči lidu knihu – křesťanům a židům tolerantní, muslimové měli podstatnou výhodu v tom že nemusel platit některé daně. Hranici tak tvořila právě Gibraltarská úžina, ale ne nadlouho. Ve Vizigótském království, které se tehdy ve Španělsku rozkládalo vypukla rozsáhlá občanská válka. Toho muslimové ze severu Afriky využily a podnikli na Pyrenejský ostrov loupeživý výpad, při kterém se vylodily někde v okolí dnešní Gibraltarské skály.

Jejich původním záměrem rozhodně nebylo podrobit si celý poloostrov, ale Vizigótská říše byla tak slabá, že se zhroutila prakticky sama. Berbery vedli dva generálové Tarik ibn Ziyad a Musa ibn Nusayr. Muslimové nakonec dokázali ovládnout prakticky celý Pyrenejský poloostrov (s výjimkou malého království Asturie v horách na severu). Jejich expanze pokračovala dokonce ještě dál, překročili Pyreneje a dostali si až hluboko do dnešní Francie, kde ale byli zastaveni ve slavné bitvě u Poitres franckým majordomem Karlem Martellem roku 732. Po bitvě byli sice donuceni se stáhnout zpět za Pyreneje, ve Španělsku ale muslimská přítomnost trvala více jak sedm set let. až do roku, kdy byl spojenými královstvími Aragonu a Kastilie podroben poslední muslimský stát Granada 1492.

Tarik ibn Ziyad je poměrně záhadnou postavou. Podle všeho se jednalo o osvobozeného otroka, který původně sloužil emírovi Musovi bin Nusayrovi. Na čem se ale kronikáři absolutně neshodnou je jeho původ – někteří tvrdí že to berber z Maghrebu nebo Tripolisu, jiní ho považují za rodilého Araba nebo dokonce Peršana. Každopádně Tarik před invazí působil jako guvernér Tanger.

Úplnému ovládnutí severní Afriky berbery bránila pouze poslední výspa Vizigótů, Ceuta, které vládl vizigótský šlechtic Julian. Jenomže nový vizigótský král Roderik si hned po nástupu na trůn nadělal spoustu nepřátel, mezi nimi byl i správce Ceuty, podle legendy proto, že král znásilnil dceru, kterou Julian poslal na výchovu ke královskému domu. Kvůli tomu Julián přísahal Roderikovi pomstu a těžko mohl najít lepší spojence než Berbery. Proto uzavřel smlouvu, ve které slíbil umožnit přepravu Tarikovy armády přes gibraltarskou úžinu oddělující Afriku od Evropy.

Podle všeho Tarikova armáda měla kolem sedmi tisíc mužů, po posilách od Nusayra snad kolem 12 tísíců mužů, ale pořád stála proti obrovské přesile. Značně přehnána čísla kronikářů udávají až o sto tisících Vizigótů, reálnější odhady jsou zhruba čtvrtinové. Jenomže v rozhodující bitvě roku 711 u Guadalete se Roderikova armáda rozpadla kvůli vnitřním rozbrojům a část z ní dokonce přeběhla k Tarikovým Berberům. V bitvě dokonce padl i král Roderik, hlavní příčinou jeho prohry ale byla katastrofická vnitřní politika, kvůli které se mu armáda rozsypala ještě před bitvou. Po smrti krále rozbroje u Vizigótů pokračovaly a značně tak usnadnily Berberům práci.

Přestože Berberská výprava měla až nečekaný úspěch, její vůdce nedopadl zdaleka tak dobře. Dostal se totiž do sporů s druhým generálem Nusayrem, který dost možná záviděl úspěch svému bývalému otroku. Výpadem na Pyrenejský poloostrov překvapily i kalífa, který si nechal oba vůdce předvolat a na území al-Andalúsu (jak Arabové říkali Španělsku) už se nikdy nevrátil. Navzdory tomu všemu ale Tarik po sobě zanechal věčnou památku. Jméno, které se dodnes používá pro to území, kde došlo k vylodění, Gibraltar, je totiž pouze zkomoleným arabským názvem, který původně zněl Jebel Tariq, tedy vlastně Tarikova skála. Byl tak pojmenován na počest neobvyklého úspěchu berberské armády a jejího vůdce.

Témata:  muslimové,  historie,  Evropa,  Islám