Sjednocení národů? Češi se o to málem pokusili, pak navštívili Rusko a přešlo je to

Panslavismus provází Čechy od dob národního obrození. Přestože byla vláda Josefa II. skutečně oblíbená, jeho pokusy o germanizaci, v nichž navázal na svou matku Marii Terezii, odstartovaly české nacionálně obrozenecké hnutí. Ačkoli vymyšlená kněžna Libuše věštila slávu českého národa až do nebe sahající, tak vznik moderního českého národa stál na něčem trochu jiném. Šlo především o kulturní opozici proti čemukoliv německému s důrazem na slovanství Čechů. Přestože je dodnes patrné, že český Pepík je daleko podobnější německému Helmutovi než ruskému Ivanovi, prostě geny jsou geny.

Přesvědčení obrozenci však postavili proti germanizačnímu úsilí pragmatických panovníků ve Vídni vzmáhající se slovanskou mytologii, kulturu a tehdy umírající jazyk. Slovanské krve sice v české kotlině nikdy moc nebylo, ale to nevadilo vzít zavděk myšlenkou slovanské vzájemnosti (panslavismu), který vznikl v hlavě chorvatského misionáře Juraje Križaniće. Panslavisté spolupracovali zejména na kulturní frontě. Slovanská historická kultura totiž byla žhavou novinkou, ovšem její obsah si byli slovanští obrozenci nuceni mnohdy vymyslet. O starých slovanských kmenech a národech totiž neexistují takřka, žádné písemné záznamy oproti gramotnější západním národům, které navázaly na dědictví římské říše.

S Němci nebo s Rusy?

Nejen kulturními výtvory živ je národ, a tak se postupně začaly objevovat i politické nápady spjaté s panslavismem. Objevovaly se různé nápady jak pospojovat malé slovanské národy, které neměly autonomii, což nabralo na síle po osvobození Balkánu od osmanské nadvlády a následném vzniku samostatného Srbska a Bulharska. Tyto politické ambice se spojovaly s typickým slovanským rusofilstvím, což vedlo k úvahám o ruském carovi, představiteli největšího slovanského národa v čele tohoto svazu. Samozřejmě se takovéto rusofilství nevyhlo ani Čechům, i když s nimi počítali spíše Němci do své pangermánské koncepce. Odpověď Františka Palackého na pangermánský sněm ve Frankfurtu, kde se oháněl slovanstvím vyvolala nepochopení, o čem to nejvýraznější český politik 19. století mluví.

Borovského údiv v Rusku

S Rusem to však opravdu nebylo jednoduché. Samotné ruské carství nemělo přílišný zájem spojovat menší slovanské národy, jelikož se carové a ostatní ruské elity vzhlížely mnohem více ve vzorech ze západní Evropy, především z Francie. Až prohraná Krymská válka upozadila dominanci tzv. Zapadniků. Největší trhliny rusofilství v Čechách však způsobovaly zejména návštěvy Ruska samotného. Jelikož české země byly nejvyspělejší částí rodícího se Rakousko - Uherska, chudoba a především útlak, který v Rusku panoval vytřel každému zrak. Karel Havlíček Borovský se po déle než rok trvající anabází v Rusku ze svého rusofilství nadobro vyléčil, přestože si velmi rozuměl s ruskými intelektuály, s nimiž se stýkal. Nuzné sociální poměry a výrazné kulturní odlišnosti jakékoliv spojenectví s Ruskem v jeho očích navždy vyloučily. Vedly ho k propagaci tzv. austroslavismu, který razil spolupráci a následnou autonomii slovanský národů uvnitř habsburského soustátí.

Masaryk proti slovanské vzájemnosti?

Obdobně jako Karel Havlíček Borovský vystřízlivěl i Tomáš Garrigue Masaryk. Carské Rusko považoval za zastaralou teokratickou středověkou říší a o bolševicích si nedělal iluze od počátků jejich revoluce. Po-té co se Masarykovi podařilo prosadit založení samostatného Československa, umlčel i veškeré rusofilské a panslavistické touhy. Reprezentoval je tehdy ještě Karel Kramář, který také proti Masarykovi kandidoval jako jediný na post prezidenta. Panslovanskou myšlenku, tak realizoval až Sovětský svaz zřízením poslušných satelitních států, ovšem to už se dělo především pod značkou marxismu a leninismu, i když na slovanskou vzájemnost si občas ve straně někdo vzpomněl jako například komunistický ministr Zdeněk Nejedlý.

Témata:  historie,  Rusko,  T.G. Masaryk