36 let od masakru na Náměstí nebeského klidu. Čína šíří svá chapadla po celém světě

Uplynulo 36 let od událostí na pekingském Náměstí nebeského klidu, které se odehrály v noci z 3. na 4. června 1989. Tehdy čínská lidová armáda brutálně potlačila rozsáhlé prodemokratické demonstrace, které začaly v dubnu a trvaly několik týdnů. Protestů se účastnily zejména studentské organizace, dělníci, intelektuálové a obyvatelé Pekingu, kteří požadovali politické reformy, svobodu projevu a odstranění korupce. Armáda proti neozbrojeným civilistům nasadila vojenskou techniku, včetně tanků a těžce vyzbrojených jednotek. 

Čínská vláda dosud nezveřejnila oficiální údaje o počtu obětí, odhady se však pohybují od několika stovek do několika tisíc mrtvých. A pokud se v Číně zeptáme, co se odehrálo na Náměstí nebeského klidu v roce 1989, v ideálním případě se nám dostane zřetelného: „Nic.“ Totéž platí například pro čínský model umělé inteligence DeepSeek, který na jasně položený dotaz odpovídá: „Je mi líto, to je mimo můj současný rozsah. Pojďme mluvit o něčem jiném.“

Tato odpověď DeepSeeku působí jako jasný odkaz na to, co komunistický režim v Číně představuje. Nekonečné potlačování lidských práv, bezohlednost vůči etnickým menšinám, upírání nezávislosti. Ačkoli se Čína posunula z období obrovského utrpení, hladomoru a chudoby, od 90. let se v podstatě nic nezměnilo. Režim stále lže o tom, co se tehdy odehrálo, a zároveň popírá své chování k Ujgurům či nelegální okupaci Tibetu.

Čína je zároveň příkladem ekonomického rozmachu, jaký zažila jen málokterá země na světě. Obrovské množství lidí dokázalo spojit své síly a vybudovat velmoc, která je schopna konkurovat Spojeným státům americkým v oblastech hospodářství, armády či klimatické politiky. V mnoha oblastech Čína již Spojené státy předčila. V přístupu k vlastním občanům však její režim nadále uplatňuje přísnou kontrolu a represivní opatření, která jsou nezbytná pro udržení jeho stability.

Stejné tendence lze pozorovat i ve vztahu Číny k méně rozvinutým státům po celém světě. Prostřednictvím finančních půjček a investic si Peking postupně vytváří sféry vlivu napříč kontinenty a upevňuje svou kontrolu nad řadou afrických, asijských či latinskoamerických ekonomik. Tímto způsobem Čína rozšířila svůj vliv po celém světě a zcela evidentně v tomto úsilí pokračuje. Její vliv se prostřednictvím iniciativy Pás a stezka (či Nová Hedvábná stezka) prosazuje také v Evropě a zámoří.

Peking bude i nadále trvat na tom, že jeho finanční a obchodní strategie, která ve skutečnosti znamená uvádění jednotlivých států do stavu faktické insolvence, představuje především legitimní způsob, jak „vyvážit vliv Spojených států a Západu“. Jak příhodné tvrzení, když Spojené státy americké ani Evropa v posledních desetiletích ve větší míře jiné státy do dluhových pastí nedostávaly.

Ano, hodilo by se zde přísloví: „Hoď kamenem, kdo jsi bez viny.“ Avšak na čínské jednání se díváme v přímém přenosu, kdy Peking systematicky a s nebývalou razancí prosazuje absolutní ignoraci lidských práv, bezohledné pošlapávání mezinárodního práva a otevřené opovrhování mezinárodním společenstvím. 

Vše je podřízeno snaze o bezbřehý ekonomický růst a upevnění vlastní mocenské pozice. Tento trend, který představuje export autoritářských praktik a centralizovaného řízení, logicky vede k tomu, že komunistický režim opět rozprostírá svá chapadla do poloviny světa a vytváří si prostor pro budoucí dominanci.

Je přitom nutné si připomenout, že tentokrát není v bezpečí ani Ruská federace, která v mnoha ohledech Číně již dávno podlehla, a jejíž pozice v čínsko-ruském partnerství je stále častěji redukována na roli surovinového přívěsku. Takový stav, kde Čína využívá svou ekonomickou a politickou převahu k upevnění vlivu, bude mít bezpochyby dopady na globální bezpečnostní architekturu i stabilitu regionů. 

Ostatně historie nám ukazuje, že autoritářské režimy mají tendenci exportovat své metody kontroly za hranice vlastního území – a právě proto je nezbytné tyto trendy sledovat s nejvyšší obezřetností a nedopustit, aby se staly novou normou v mezinárodních vztazích.

Témata:  komentář,  Čína,  Peking,  historie,  komunisté