Hitlerova ponorka, kterou měl vůdce uprchnout? Po letech byla konečně objevena, potopili ji Čechoslováci

Vrak se nachází 10 námořních mil (asi 28 kilometrů) severně od Skagen, dánského nejsevernějšího města. Potvrdilo se tak hlášení britského bombardéru B-24 Liberátor, který zde měl 6. května 1945 provést bombardovací útok na ponořenou německou ponorku. Pro nás je zvláště zajímavé, že Liberátor pocházel od 311. bombardovací perutě a jeho posádka byla zcela česká. Kapitánem byl Jindřich Beneš, druhý pilot František Bret, navigátor Arnošt Šverma, radarový operátor Jaroslav Schellong, radiotelegrafisté/střelci Adolf Kasal, Vincenc Kocman, Jan Gazdarica, Josef Jedlička a palubní technik Adam Šípek. Za potopení ponorky byl Beneš povýšen do hodnosti Pilot Officer a byl vyznamenán Záslužným leteckým křížem (Distinguished Flying Cross).

Podle příznivců konspiračních teorii měj stroj mít na palubě nejen prchajícího vůdce Třetí říše Adolfa Hitlera s chotí Evou, ale i Martina Bormana, Adolfa Eichmanna nebo Josefa Mengeleho. Ti, jak už to u prchajících nacistů bývá, měli mít u sebe několik tun zlata a dalších drahocenností. Ponorka měla útok přežít a dva týdny po pádu Berlína se měl Hitler vylodit, dle „zaručených“ zpráv, v Argentině.

Hitler se poté měl přestěhovat do Kolumbie, kde jej v roce 1954 ve městě Tunja navštívil bývalý voják SS Phillip Citroen. Ten tvrdil, že Hitler se nijak nemaskuje a jeho jednotka ovládá okolí. Tuto zprávu odeslal CIA, pro kterou občas pracoval jako donašeč.  Podle „zaručených zpráv“ měl Hitler zemřít přirozenou smrtí v roce 1962.

U-3523 se potopila i s celou posádkou 58 mužů a zarazila se přídí do dna, takže z celkové délky 76 metrů ční nad dno jen 20 metrů zádě. To z ní dělá poměrně malý objekt pro sonar a ponorka byla objevena až po poměrně intenzivní pátrací akci. Navíc leží v hloubce 128 metrů. I přesto, že se tím pro konspirátory zhroutila část jejich teorii, jedná se o objev unikátní. U-3523 je totiž ponorka typu XXI, o kterém se často mluví jako o Hitlerově námořní zázračné zbrani.  Do bojové služby se podařilo dostat pouze dvěma strojům (U-2511 a U-3008). Za války jich bylo vyrobeno celkem 131, z čehož 120 bylo potopeno Spojenci nebo během operace Duha samotnými nacisty, aby se nestaly kořistí nepřítele. Jedenáct se jich vzdalo. Přes tisíc jich skončilo nedokončených. Pět jich po válce pro své námořnictvo nechali dokončit Sověti.

V čem byl typ XXI tak unikátní? Němcům se podařilo vyrobit první skutečnou ponorku. Typy zavedené předtím vzhledem k nízké výdrži pod hladinou a nízkému ponoru lze označit pouze za ponorné čluny. Pro srovnání Typ IX, který tvořil po celou 2. světovou válku páteř Kriegsmarine se dokázal ponořit do hloubky 230 metrů, zatímco XXI to dokázala do 300 metrů. Zatímco typ IX se mohl pod hladinou ploužit maximální rychlostí 7,3 uzlu, XXI dokázala vyvinout rychlost 17 uzlů. Stala se první ponorkou, která byla rychlejší pod hladinou než na moři. Vedle toho dokázala pod hladinou zůstat až 75 hodin bez vynoření při rychlosti 12 uzlů. To bylo o 50% více než, to dokázal typ IX.

Konstrukce XXI byla naprosto revoluční. Němečtí konstruktéři se snažili vše, co na palubách starých ponorných člunů bránilo ve vyšší podhladinové rychlosti integrovat do lodi nebo skrýt. Všechny trubice šnorchlu, periskopu, anténa radaru ba i protiletecké zbraně šlo zatáhnout do trupu. Návrh ponorky prošel hydrodynamickými zkouškami. Loď byla vybavena novými dieselovými motory a dostala ještě vylepšené elektromotory, takže její chod byl velmi tichý. Ve výbavě měla také dva typy ultrazvukových sonarů. To ponorce dovolovalo útočit z hloubky 100 metrů, aniž by viděla cíl.To bylo ve své době naprosto unikátní. Jak byla loď tichá, dokázal jeden z německých kapitánů, když před svojí kapitulací v tichém režimu podplul spojenecký lodní svaz tvořený letadlovou lodí a křižníky, aniž by jej spojenci zaznamenali.

Ponorka se začaly vyrábět sice až na konci roku 1944, ale díky zavedení moderních metod výroba jedné zabrala pouhých 176 dnů. Lodě byly vyráběny v prefabrikovaných oddílech, často i velmi daleko od moře. Prefabrikáty, na rozdíl od minulosti, kdy se celá loď postavila v jednom doku, byly po vodě nebo po souši, dopraveny do loděnic v Hamburku, Brémách nebo v Gdaňsku, kde byly velmi rychle smontovány. Mnozí odborníci na námořní válku tvrdí, že pokud by typ XXI nasazen o rok dříve, byla tu reálná šance přerušit konvojům dopravu v Atlantiku a zabránit tím ve vylodění v Normandii.  

Po válce se pak moderní ponorkou inspirovala většina námořních konstruktérů vítězných mocností. Ukořistěné ponorky sloužili nějakou doby v námořnictvech USA, Francie Velké Británie, Švédska a Sovětského svazu. Zajímavý byl osud U-2540. Ta byla v roce 1945 potopena vlastní posádkou nedaleko Hamburku. Teprve v roce 1957 byla vyzdvihnuta, a stala se, pod jménem Wilhelm Bauer, první ponorkou obnovené německé Deutsche Marine po 2. světové válce. Dnes je jako exponát v námořním muzeu v Bremerhaven přístupná veřejnosti.

U-3523 však takový osud nečeká. K poměrně velké hloubce a nevyzpytatelnému moři, zřejmě zůstane nevyzvednutá. Navíc dle historiků se na její palubě žádné poklady nenachází. Loď byla podle dochovaných dokumentů na testovací plavbě. Vzhledem k tomu, že se na její palubě stále nachází ostatky posádky, bude zřejmě vyhlášena námořním hrobem.

Témata:  Německo,  II. světová válka,  ponorky,  Adolf Hitler