Rok 476 n. l. má většina z nás zafixovaný jako jedno z nejdůležitějších dat historie – pádem Římské říše a tím pádem také konec starověku. Datace je sice hezká, ale naprosto uměle vytvořená a do jisté míry náhodná, protože klidně bychom mohli uvažovat o řadě jiných let. Jednou možností je nepochybně rok 565 n. l., kdy zemřel poslední římský císař, kterou za svou rodnou řeč považoval latinu, dnes známý jako Justinián Veliký.
Slavným rokem 476 totiž římské říše nezanikla – alespoň ne úplně, protože zanikla jenom jedna její část, západní se sídlem v Římě. Ale už dlouho před tím bylo impérium rozděleno na dvě více méně samostatné části – a právě východní říše, dnes nejčastěji nazývána Byzantská, přetrvala.
Její obyvatelé nazývali sami sebe Římany (hoi romanoi), ale poněkud paradoxně v řeckém jazyce, který se stal hlavním komunikačním nástrojem v Byzanci. Latina ale ještě zhruba sto let byla rodným jazykem římských císařů, a ještě mnohem déle se uchovala jako jazyk práva – nemalou zásluhu na tom měla právě kodifikace práva pořízená císařem Justiniánem, ale to už trochu předbíháme.
Justiniánův osud je skvělou ukázkou nebývalého společenského vzestupu, narodil se totiž 482 v prosté rolnické rodině v oblasti dnešního Srbska, v oblasti, která byla do poměrně dost romanizovaná, a proto se jako hlavní jazyk latina používala. Nebyla to ale žádná vytříbená ciceronská latina, ale hrubá hovorová latina, nad kterou by dnešní filologové ohrnovali nos.
Jeho kariéra se začala rýsovat v momentě, kdy přišel do Konstantinopole za svým strýcem Justinem, který se v té době byl stal vysokým vojenským velitelem. Když Justin objevil synovcův talent a inteligenci zařídil, aby se mu dostalo excelentního vzdělání. Justinián se mu odvděčil loajalitou a svými schopnostmi se zasloužil, spolu s Justinovým nemalým bohatstvím, k zisku byzantského trůnu. Spolu se strýcem stoupal i vliv Justiniána a roku 527 byl jmenován spoluvládcem (augustem), čímž ho prakticky jmenoval svým následovníkem, protože Justin sám byl bezdětný.
Poté co jeho strýc zemřel se Justinián stal jediným vládcem Byzance, a naplno se mohly projevit jeho ambice – chtěl obnovit původní slávu Římské říše, a to nejenom na východě, ale i na západě, a obě části opětovně sjednotit pod svou nadvládou. Prvním krokem bylo uzavření příměří s Peršany, které mu umožnilo věnovat se postupnému dobývání západní říše. První na řadu přišla v roce 533 severní Afrika, v té době ovládána barbarským Vandalským královstvím, kterou se podařilo získat během pouhého jednoho roku.
Velkou zásluhu na tom měl geniální vojevůdce Belisarius, který se osvědčil už v Perských válkách. Po Vandalech přišli na řadu Ostrogótové v Itálii – což bylo podstatně větší sousto. Prakticky 5 let trvalo, než se Belisariova armáda probojovala od Sicílie k Neapoli a Římu, nakonec dosáhla až k městu Ravenna, ale zcela potlačit Ostrogóty se ale nepodařilo. Velkou komplikaci představovala situace na Balkáně, který trpěl pod častými nájezdy jiných barbarů – Slovanů.
Sám Justinián se vojenských výprav neúčastnil a vše řídil z hlavního města Byzance, Konstantinopoli. Jeho cílem ale nebyla pouze obnovit územní rozsah římské říše, ale chtěl také navázat na její rozkvět po ekonomické a kulturní stránce. Podporoval proto obchod, stavebnictví, církev, vzdělání a literaturu. Velmi aktivní byl také v boji s herezí a prosazováním křesťanství – v tom se měla jeho říše od starověkého Říma jasně odlišovat. Jakékoli pohanské praktiky přísně potlačoval a nechal dokonce zavřít i slavnou Akademii založenou věhlasným filosofem Platónem.
Kapitolou samou o sobě je Justiniánova manželka Theodora, se kterou se oženil už jako pobočník císaře Justina. Ta se totiž původně živila jako divadelní herečka a kurtizána (někteří historici se domnívají že jde přímo o politicky korektní vyjádření pro lehkou ženu) a díky Justiniánovi se z ní stala císařovna. Justinián ji zřejmě velmi miloval, protože na něj měla během panování velký vliv a po její smrti se už nikdy neoženil, a nakonec zůstal bezdětný podobně jako jeho strýc. To samozřejmě komplikovalo otázku následnictví, sám Justinián totiž během svého života nejmenoval žádného spoluvládce nebo dědice, pravděpodobně z obavy před ambicemi případných následovníků.
Nakonec se mu to asi vyplatilo, protože podle všeho zemřel poklidně v požehnaném věku 83 let. Jeho následovníkem se nakonec stal jeho synovec Justin II., pojmenovaný podle památky strýce, který selského synka vytáhl z polí a dostal až na císařský trůn nejmocnější říše své doby. O tom, že Justiniánovy obavy ze spiknutí nebyly možná úplně liché svědčí, že Justinův nástup proběhl ve velmi krátké době a podle všeho byl připravený předem – vypadá, že se Justin nemohl dočkat až nadejde jeho čas.
Témata: Justinián I., historie
