Co je vlastně muslimský džihád? Mýty a fakta o slovu, které uchvátilo Čechy

Z čistě jazykového hlediska je slovo džihád (jihad) je odvozeno od slovese, které znamená usilování nebo snahu o dosažení vyššího cíle. V mnoha ohledech se termín džihád doopravdy používá jako termín pro bojování (přestože arabština zná i mnoho přesnějších a jednoznačnějších termínů jako qital nebo harb).

V koránu potom bývá slovo džihád doplněno souslovím si sabil Illah (na cestě Boha) a toto spojení se používalo pro popis válečných střetů rané muslimské komunity a podobně je tomu v hadísech, po koránu nejvýznamnějším zdroji muslimského práva. Podle právní tradice z počátků islámu se svět dělí na dvě části Dar al-Harb (území války) a Dar al-Islam (území islámu, tzn pod nadvládnou muslimů).

To ale neznamená nekonečnou válku, likvidaci ne-muslimů nebo jejich konverzi. Naopak Korán (2:256) výslovně uvádí, že „nebudiž žádného donucování v náboženství“. Džihád má vysloveně politicky účel – tedy ustanovení muslimské vlády and územím.

Podle tradičního výkladu je džihád povinností muslimů jako komunity, ale je volbě jednotlivce, zdali se na něm bude podílet. Tento tradiční výklad radikálně proměnil vykladač islámského práva Ibn Taymiya (1268-1328), který formuloval přísnější výklad, podle kterého každý vládce, který doslovně nedodržuje šaríju a neprovádí kontinuálně džihád, ztrácí právo k vládě – tuto nauko formuloval v těžkých chvílích islámu, kdy se muslimové ocitli v ohrožení od křižáků a zejména Mongolů. Právě k Ibn Taymijovi se odvolává moderní islamismus.

Kromě džihádu ale Korán odsuzuje násilí mezi lidmi. Jakékoli války mezi muslimy jsou tedy zakázané a jediný způsob, jak vést džihád s jiným muslimem je prohlásit ho za odpadlíka nebo rebela proti legitimní autoritě. Rozkol v Islámu je označován slovem fitna a jde o v podstatě setrvalý stav od dob smrti Proroka Mohameda a sporu o jeho následovnictví mezi sunnity šiíty.

Mírumilovný džihád?

Existují ale i jiné koncepce džihádu, které vychází ze základního významu slova, tedy „úsilování“. Džihád je v nich chápán jako vnitřní zápas s pokušením nebo vnější zápas s nespravedlností. Vychází to z hadísy, která dala vzniknout mystickému hnutí - súfismus.

Podle této hadísy Mohamed po jedné bitvě prohlásil: „Vrátili jsme se z malého džihádu k velkému džihádu.“ Na otázku, jaký je ten větší džihád odpověděl „Je to boj člověka se sebou samým.“ Sufisté tedy džihád chápali především jako boj s pokušením - askezi, která je podle sufistů nutným předpokladem duchovního vhledu.

Velmi silným pohledem se stal sufismus v 11. století a dodnes mnozí muslimové chápou džihád v tomto smyslu. I ve 20. století je sufistické pojetí většího džihádu jako vnitřního boje s pozemskými pokušeními velmi populární a počet muslimů přiklánějící se k tomuto pojetí je patrně větší než počet radikálních islamistů  – i proto je sufistické pojetí džihádu radikálními islamisty kritizováno a napadáno.

S další možnosti výkladu přišlo modernistické hnutí, které se objevilo po neúspěšném povstání proti britské koloniální nadvládě v Indii roku 1857. Sajíd Ahmad Khan a další tvrdili, že džihád je čistě pacifistická doktrína, která umožňuje vést pouze obranou válku. To znamená, že spravedlivý džihád nastává pouze v momentě pokud se jedná o boj proti vládě, která násilným způsobem potlačuje Islámské náboženství.

Islám je v tomto modernistickém chápání brán za soukromé, vnitřní náboženství, které nevystupuje jako společenské nebo politická síla. Modernisté to obhajovali tím, že Mohamed vedl pouze obrané války. Z toho jim také vyplynulo, že pokud nevěřící požádají o mír, muslimové jsou povinni ho uzavřít.

Přestože chápání džihádu jako agresivní války je mnohem mediálně viditelnější a má větší politické ambice, snahy o prosazení džihádu jako svaté války jsou zpravidla neúspěšné. Výzvy k džihádu nedokázaly vytvořit v moderní době širší koalici muslimských států nebo uskupení – přímo ukázkovým příkladem je výzva k džihádu od Osmanského Turecka na počátku 1. světové války.

Přestože jde o nejpropagovanější výzvu k džihádu v dějinách, distribuovanou v mnoha kopií v hlavních muslimských jazycích (arabštině, perštině, kurdštině a turečtině), efekt výzvy byl minimální. Vyhlášení džihádu proti Dohodovým mocnostem dokonce nezabránilo ani vypuknutí Arabského povstání proti Turecku.

Témata:  muslimové,  historie,  Islám