reklama

 Všechno to začalo celkem nenápadně. Vcelku nevýznamný zlodějíček pod jménem Esquin totiž ve vězení zaslechl řadu zajímavých historek, které vyprávěl jeden z jeho spoluvězňů. Protože život ve vězení příliš zábavný ve středověku rozhodně nebyl, tak se rozhodl vyprávět nějaké pikantní drby. Tak jako dnes, i tehdy byly mezi posluchači oblíbené zejména různé obscénnosti a ideálním terčem se stal uzavřený a bohatý řád Templářů. Protože jakmile se někdo schovává před světem, okamžitě se stane terčem fantazijních představ ostatních lidí. Na tom by asi nebylo nic zvláštního, jenomže takové historky se moc hodily do plánů francouzského krále Filipa IV., který zoufale sháněl peníze a Templáři byli už delší dobu v jeho hledáčku. Esquin byl dost chytrý na to, aby věděl, že by se takové příběhy daly velice dobře zpeněžit. A měl pravdu Filip IV. po ní skočil a dal se do boje proti Templářskému řádu.

A vzal to razantně, během několika týdnů nechal pozatýkat stovky příslušníků templářského řádu a podrobil je výslechům. A samozřejmě se neštítil ani nejrůznějších praktik práva útrpného – od pouhého hladovění a spánkové deprivace po nejdrsnější mučící praktiky jako bylo natahování na skřipec, pálení chodidel a podobně.

Žádný div že se vyšetřovatelům nakonec podařilo vynutit přiznání k nejrůznějším zločinům a heretickým názorům drtivou většinu templářů, včetně velmistra řádu Jacquese de Molay. Ten ale poté své přiznání odvolal, což pro vyšetřovatele představovalo problém, obviněný se musel přiznat u soudu svobodně „bez nátlaku“. Pravda vzpomínky na torturu a vyhlídka na návrat k mučícím přístrojům obvykle stačila, ale občas se stal, že některý templář doznání odvolal. Zvlášť když za přiznání byla slibována milost, jinak hrozil trest nejvyšší.

A proč si historici myslí, že byla obvinění falešná? Kromě zjevného faktu, že při mučení člověk samozřejmě přizná i to, co ho v životě nenapadlo udělat, svědčí o tom, že templáři z různých koutů Francie a se přiznávali k naprosto totožným obviněním, které byly evidentně sepsány podle jednoho předem připraveného vzoru. I pokud připustíme, že někteří Templáři podlehli tomu nebo onomu pokušení, je navýsost nepravděpodobné, že by všichni páchali totožné nepravosti.

Další indicií může být králův postup v momentně, kdy se templáři uchýlili k obraně pomocí právníka Petra z Boloňe, který vznesl celou řadu protestů proti postupu francouzských vyšetřovatelů, který byl velmi často v rozporu s kanonickým právem. Mimo jiné také napadl neoprávněné používaní tortury.

Protože Petr z Boloně byl vynikající právník, Filip IV. si uvědomil, že bymu mohl způsobit celou řadu problémů. A tak se je rozhodl vyřešit po svém způsobu velice drasticky. 54 templářů, kteří byli zrovna uprostřed soudního procesu nařídil upálit. to bylo flagrantní porušení práva a všech zvyklostí a právník z Boloně proti tomu vehementně protestoval, ale králově moci se neměl kdo postavit. Samotný Petr z Boloně poté záhadně zmizel, což se Filipovi až náramně hodilo. Král tak ukázal svou pravou tvář -  ve skutečnosti nešlo o žádný řádný proces jenom prostou prezentaci moci, která se na žádné právo a zvyklosti ohlížet nemusí.

V ten moment bylo jasné, že templáři definitivně prohráli a s jejich řádem je konec. Samotný papež se nedokázal postavit a vlivu francouzského krále a ani odvěký nepřítel Francouzů, anglický král Edvard II., který zpočátku označil soud s templáři za vymyšlenou frašku si nakonec spočítal, že výhodnější bude se templářů nezastávat. I v dalších zemích napodobili vzor Francie a započali s templáři procesy, které znamenaly konec jedné z největších středověkých nadnárodních organizací. Rychlý vzestup, a ještě rychlejší a dramatičtější pád také znamenal, že templáři se stali předmětem mnoha konspiračních teorií. Ty vycházejí zhruba z následující úvahy – Jak mohl tak bohatý a mocný řád, podlehnout tak rychle a snadno?

reklama