80 let od smrti Hitlera a Mussoliniho. Záleží jen na nás, co jsme se z historie naučili

Adolf Hitler a Benito Mussolini zavedli jedny z nejkrutějších diktatur, které svět ve 20. století poznal. Jejich režimy nejenže způsobily bezprecedentní utrpení ve vlastních zemích, ale svou agresivní politikou uvrhly celý svět do katastrofy druhé světové války a přímo či nepřímo připravily o život desítky milionů lidí.

Oba diktátory spojovala ideologická blízkost, ačkoli jejich režimy vyrůstaly z odlišných historických a kulturních kontextů. Mussolini stál u zrodu italského fašismu, zatímco Hitler vytvořil ideologicky příbuzný, avšak radikálně odlišný národní socialismus. Společným rysem obou systémů byla glorifikace vlastního národa – v Mussoliniho případě Italů, v Hitlerově Němců (případně germánských národů, včetně Rakušanů nebo Švédů). Zásadní rozdíl však spočíval v důrazu na rasovou ideologii.

Zatímco italský fašismus stavěl především na nacionalismu, autoritářství a koncepci státu jako nejvyšší autority, rasové otázky hrály v Mussoliniho režimu marginální roli. Naproti tomu nacismus byl od počátku extrémně rasistický, založený na antisemitismu a pseudovědeckých teoriích o rasové nadřazenosti. Rasismus se v nacistickém režimu nestal pouze nástrojem moci – byl jeho samotnou podstatou a ideologickým jádrem.

Jednoduše řečeno: nacismus obsahoval všechny klíčové prvky fašismu, ale dovedl je do krajnosti tím, že učinil z rasové nenávisti hlavní motor své politiky a propagandy. V tomto radikalismu překonal i fašismus a přetavil diktaturu v dosud nevídaný systém systematického vyhlazování a totalitní perzekuce.

O osmdesát let později…

O osmdesát let později žijeme ve světě, jaký v dějinách nemá obdoby. Globalizace a technologická provázanost proměnily způsob, jakým se šíří informace i ideologie. Už není třeba komplikovaně distribuovat papírové letáky ani spoléhat na rozhlasové vysílání, jak tomu bylo v temné éře první poloviny dvacátého století. Stačí několika údery do klávesnice zadat jednoduché heslo do internetového vyhledávače – a okamžitě se ocitáme v záplavě informací, faktů i lží.

Stejnou lehkostí, s jakou dnes nalezneme vědecké pojednání o blahodárných účincích vody, se nám dostane i tvrzení, že voda je jedem. A právě touto neomezenou dostupností jsou živeny i ideologické extrémy. Přes veškeré hrůzy, které mezi 20. a 40. lety lidstvo prožilo, mezi námi stále žijí lidé, kteří se hrdě označují jako neonacisté a neofašisté. Přitom by přesnější označení bylo bez jakéhokoliv „neo“ – jejich myšlenky se totiž nikam neposunuly.

Není to nová ideologie, není to „moderní varianta“ — je to tentýž toxický fanatismus, který v minulosti způsobil miliony mrtvých a bezedné utrpení. Tvrdohlavé popírání historie v kombinaci s moderními technologiemi činí tyto ideje neméně nebezpečnými než tehdy. Historické tragédie tak nejsou jen připomínkou minulosti, ale i varováním pro přítomnost.

Stačí náznak…

Události posledních měsíců a let ukazují s nelítostnou jasností, jak snadno může jednoduché gesto nebo několik neuvážených slov změnit veřejné mínění. Příkladem budiž současný nejbohatší člověk planety, majitel firem Tesla, SpaceX a sociální sítě X, Elon Musk.

Po dlouhá léta byl Musk vnímán jako génius, vizionář a technologický průkopník, kterému se podařilo dosáhnout úspěchů, jež byly ještě před několika dekádami považovány za nemožné. Jeho obraz mediálního miláčka, byť poněkud výstředního a sociálně neohrabaného, byl dlouho přijímán veřejností s obdivem a tolerancí.

Tento narativ se však začal měnit v okamžiku, kdy se Musk otevřeně politicky přiklonil ke kontroverznímu americkému (tehdy ještě) exprezidentovi Donaldu Trumpovi. Z technologického inovátora se rychle stal aktér, jenž zasahuje do chodu klíčových federálních institucí, propouští zaměstnance na základě zavádějících informací a přímo ovlivňuje politická rozhodnutí nejen v USA, ale i v Německu, Francii či Rumunsku.

Co je ještě znepokojivější, Musk se v posledních měsících dopustil veřejných gest, která svým charakterem připomínají nejtemnější kapitoly moderní historie – včetně hajlování na veřejnosti. Z někdejšího symbolu technologického pokroku se tak stává tragická figura, která pod záminkou „boje za svobodu“ legitimizuje autoritářství a extremistickou rétoriku.

Muskův pád z piedestalu technologického zázraku do pozice politického fanatika je varovným mementem, že žádný jednotlivý úspěch není imunní vůči zkáze, pokud chybí hodnoty, odpovědnost a základní respekt k demokratickým principům.

… a totalita je na světě

Spojené státy americké se pod vlivem tandemu Trump–Musk nebezpečně rychle přibližují bodu, kdy je již nebude možné nadále označovat za standardní demokratický režim. Americká demokracie přitom nikdy nebyla bezchybná – i v odborné terminologii je dlouhodobě řazena mezi tzv. „demokracie s vadami“, které v mnoha ohledech nedosahují úrovně mladších demokratických systémů, jakým je například Česká republika. Ironií dějin tak je, že země, která se ještě před několika desetiletími vymanila z téměř-totalitní nadvlády, dnes představuje v otázkách fungující demokracie příklad pro Spojené státy, nikoli naopak.

Dnešní realita ukazuje, že k přeměně USA v hybridní režim stačí v zásadě dvě podmínky: pasivita Kongresu a neschopnost Demokratické strany postavit se hrozbě autoritářství dostatečně razantně. Republikánská strana, místo aby chránila demokratické principy, se i přes občasné projevy nesouhlasu ve své většině podřizuje prezidentovi, který systematicky pracuje na tom, aby přetvořil americkou demokracii v oligarchický systém sloužící výhradně zájmům úzké skupiny privilegovaných.

Trump v posledních měsících zřetelně dominuje veřejnému diskurzu, avšak fenomén „hybridizace“ politických režimů se zdaleka neomezuje pouze na Spojené státy. Podobné tendence jsou patrné i jinde, a to včetně zemí, kde byly demokratické instituce donedávna považovány za stabilní.

Na Slovensku se v demokratických volbách do čela vlády vrátil Robert Fico, politik, jenž se od svého někdejšího profilu sociálního demokrata posunul k paranoidnímu nacionalismu a otevřené náklonnosti vůči autoritářskému režimu Vladimira Putina. V Maďarsku mezitím Viktor Orbán dovedl zemi k takovému stupni demokratického úpadku, že ji Evropská unie stále častěji vnímá jako vnitřního outsidera, s nímž nelze spolehlivě počítat.

V tomto temném kontextu působí jistou dávkou optimismu dění v Německu. Přes sílící tlak krajně pravicové Alternativy pro Německo si němečtí voliči zachovali politickou odpovědnost a do čela vlády vyslali křesťanského demokrata Friedricha Merze. Německo tak i nadále zůstává klíčovým pilířem evropské demokracie.

Itálie, tradičně kolísající mezi politickými extrémy, nakonec rovněž zaznamenala pozitivní vývoj. Přestože byla premiérka Giorgia Meloniová – lídryně krajně pravicové strany Bratři Itálie – často nálepkována jako fašistka, její dosavadní výkon ve funkci naznačuje posun k politickému středu. Meloniová se ukázala jako schopná a pragmatická státnice, která je v praxi mnohem větší překážkou pro autoritářské režimy než mnozí její předchůdci.

Poučení z minulosti nesmí zůstat jen v učebnicích dějepisu

Před osmdesáti lety svět s nesmírným úsilím porazil dva z nejhorších diktátorů v dějinách. Přesto se dnes ocitáme v okamžiku, kdy varovné signály opět blikají všude kolem nás. Nástup hybridních režimů, rozklad demokratických institucí a normalizace extremistických ideologií připomínají, že demokracie není samozřejmostí, nýbrž křehkým výsledkem neustálého úsilí a bdělosti.

Je proto naší povinností nezapomínat, jaké důsledky přináší tolerování fanatismu, populismu a autoritářství – bez ohledu na to, zda přicházejí ve staronovém, či moderním hávu. Každá nečinnost, každý ústupek, každé přehlédnutí útoků na demokratické hodnoty nás nevyhnutelně přibližuje zpět k temnotě, kterou jsme se kdysi s obrovskými oběťmi snažili překonat.

Historie nám nastavila zrcadlo. Zda se opět vydáme cestou katastrofy, nebo dokážeme ubránit to nejcennější, co máme – svobodu, právní stát a lidskou důstojnost –, záleží jen na nás.

Témata:  komentář,  Adolf Hitler,  Benito Mussolini,  nacisté,  historie,  II. světová válka