ANZAC Day: Jak se z Austrálie a Nového Zélandu stal Západ? Ostrovanům vděčíme za mnohé

V letech 1915 až 1916 se odehrála jedna z nejtěžších a nejkrvavějších bitev první světové války. Spojenecká ofenziva měla za cíl zasadit rozhodující úder Osmanské říši – přímému předchůdci dnešního Turecka – a přinutit ji k odchodu z války. Úspěšné vyřazení Osmanské říše by vedlo k izolaci Německého císařství a Rakouska-Uherska, které by zůstaly odkázány na marginální podporu Bulharska a několika dalších málo významných spojenců.

Dalším klíčovým motivem operace bylo otevření bezpečné zásobovací trasy k Ruskému impériu. Tradiční cesty přes Baltské a Severní moře byly kvůli německé dominanci na moři extrémně nebezpečné. Strategickým bodem se proto stal průliv Dardanely – úzký pás vody spojující Egejské a Marmarské moře. Ovládnutí Dardanel by umožnilo vytvoření přímého spojení mezi Británií, Francií a Ruskem, jehož válečné úsilí se v té době nacházelo na hranici zhroucení.

Pokud vám tato situace zní povědomě, tušíte správně – šlo o bitvu u Gallipoli. Bitvu, která se stala symbolem nejen nevyčíslitelného utrpení, ale také mimořádné odvahy a vytrvalosti, zejména ze strany australských a novozélandských jednotek ANZAC.

Bitvy u Gallipoli se kromě přibližně 350 tisíc Britů zúčastnilo také na 80 tisíc Francouzů, 50 tisíc Australanů a 15 tisíc Novozélanďanů. Výsledky po roce brutálních bojů byly naprosto zdrcující. Spojenecké síly nejenže utrpěly porážku, ale zaplatily za ni cenou, kterou lze jen stěží vyčíslit. Osmanská říše přišla o přibližně 260 tisíc mužů, zatímco Britové ztratili 200 tisíc, Francouzi až 50 tisíc, Australané 27 tisíc a Novozélanďané téměř 8 tisíc. Je třeba zdůraznit, že tato čísla zahrnují nejen padlé, ale i těžce raněné a nezvěstné. Byla to kampaň, která spojencům neukázala pouze limity vojenské síly, ale také drsnou realitu strategického selhání – Osmané totiž byli obranyschopní a této obranyschopnosti náležitě využili. 

Účast Austrálie a Nového Zélandu v bitvě u Gallipoli – a obecně v první světové válce – nevyvratitelně potvrdila jejich příslušnost k západní civilizaci, přestože geograficky leží na opačné straně světa. Tehdy byly obě země formálně součástí Britského impéria a jejich zahraniční politika byla plně podřízena Londýnu. Dnes sice Austrálie a Nový Zéland zůstávají členy Commonwealthu a jejich hlavou státu je stále britský monarcha, nicméně jejich zahraniční a obranná politika jsou již plně suverénní a nezávislé na Spojeném království.

Přesto se nikdy nestalo, že by Austrálie či Nový Zéland odmítly pomoci svým západním spojencům. Ačkoli nejsou členy NATO – a vzhledem ke své geografické poloze ani nemohou být – jejich loajalita k Západu je dlouhodobě nesporná. Po teroristických útocích na Světové obchodní centrum v září 2001 obě země okamžitě nabídly pomoc a bez otálení se zapojily do následných operací, včetně bojových misí v Afghánistánu pod vedením Spojených států. V mnoha ohledech projevily Austrálie a Nový Zéland větší rozhodnost a spolehlivost než někteří formální členové NATO, jejichž reakce byla tehdy vlažná, váhavá nebo podmíněná.

Bitva u Gallipoli zároveň představuje klíčový moment v národní emancipaci obou zemí. Obrovské oběti na životech, které australské a novozélandské jednotky přinesly, se staly základem jejich vlastní identity – identity, která se přestala odvozovat od britského centra a začala se stavět na vlastních hrdinech, vlastních tragédiích a vlastním příběhu. Právě Gallipoli dala vzniknout tomu, co dnes známe jako ANZAC spirit.

ANZAC spirit, neboli duch jednotek Australského a Novozélandského armádního sboru, se stal jedním z nejvýraznějších symbolů národní identity obou zemí. Tento pojem shrnuje hodnoty, které vojáci při Gallipoli ztělesnil – odvahu tváří v tvář beznadějné situaci, nezdolnou vytrvalost, vzájemnou soudržnost a loajalitu nejen ke spojencům, ale především jeden k druhému.

ANZAC spirit neoslavuje vítězství – Gallipoli byla koneckonců vojenskou porážkou – ale sílu charakteru, schopnost obstát v krizi a čestnost v utrpení. Tento odkaz se postupně stal základem novodobého patriotismu v Austrálii i na Novém Zélandu a je dodnes připomínán jako definující moment, kdy se z britských kolonií začaly stávat samostatné národy se svým vlastním místem ve světě.

Témata:  komentář,  Austrálie,  Nový Zéland,  I. světová válka,  historie