reklama

Spory Ázerbájdžánu a Arménie o Náhorní Karabach byly daleko starší než SSSR. Mezi léty 1918 a 1920 dokonce o sporné území vedly obě země válku. Poté však byly bolševiky dobity a Karabach byl připojen k Ázerbájdžánu. Spory však i nadále doutnaly a drobné etnické konflikty propukaly dokonce i během Stalinovi vlády.

Vše se změnilo po nástupu Michaila Gorbačova, glasnosti a perestrojky. Arménská menšina byla v Karabachu perzekuována. Ázerbájdžánci jim upírali právo na vlastní školství a vysílení rádia a televize bylo pouze v Azerbajdžánštině. V roce 1987 byly poměry v Náhorním Karabachu natolik nesnesitelné, že mnozí Arméni z něj raději utekli.   To vyvolalo v Jerevanu masivní demonstrace, které požadovali anexi Náhorního Karabachu. To vyvolalo protidemonstrace v Baku.

Překvapený Gorbačov si vzal po předložení požadavků na anexi Náhorního Karabachu, kterou mu přednesla skupina arménských intelektuálů, měsíc na rozmyšlenou. Již od počátku bylo však jasné, že odmítne. Gorbačov dobře chápal, že jakákoliv změna vnitřních zemí svazových republik by vyvolala vlnu podobných požadavků. Pandořina skříňka však již byla otevřena.

Dne 21. února dvě ázerbajdžánské zdravotní sestry z města Stěpanakert oznámily, že byly znásilněny Armény. O dva dny později došlo k bouřím ve městě Agdam, přičemž zahynuli dva ázerbajdžánští mladící. Televize v Baku 27. února 1988 zveřejnila jména obou mladíků a okolnost jejich úmrtí. Jednoho měl zastřelit milicionář. Napětí se dalo krájet.

Po vysílání propukly živelné demonstrace „proti vraždění Ázerbájdžánců“ i ve městě Sumgait. To leží nedaleko Baku a 17 000 z 232 000 jeho obyvatel tvořili Arméni. Demonstrace se ovšem rychle zvrhly v násilí. Dodnes není jasné, zda vše nebylo naplánováno předem. Mnozí Arméni byli varování svými sousedy, aby v noci z 27 na 28. února nechali dlouho svítit. Útočníci se prý podle světla v oknech orientovali, kdo je Ázerbájdžánec. Ti, kdo zhasli měli být považováni za Armény. Vojáci prý rozdávali na kuráž řádící lůze drogy a vodku. Složitější bodné a sečné zbraně byly připravené předem.

Hon na Armény propukl druhý den a byl skutečně strašný. Ázerbájdžánci zajali skupinu arménský žen, které nahé prohnali skrze město a poté je znásilnili. Dvěma z nich poté uřízli prsa. Devět Arménů se zabarikádovalo v devátém patře vysokopodlažní budovy. Místní hasiči na budovu vytáhli žebřík, po kterém se Ázerbájdžánci dostali až k zabarikádovaným Arménům a ty vyházeli z okna. Vrcholem násilností pak bylo stažení několika lidí, včetně malé holčičky, zaživa z kůže.  

Je však třeba říci, že mnoho Arménů bylo zachráněno svými ázerbajdžánskými sousedy, kteří je ukryli před řádícím davem. Jiným Arménům se podařilo násilníky ošálit tím, že pustili nahlas televizi a rádio s ázerbajdžánskými programy.  Arméni se také brzy zorganizuji odpor a mnoho útočníků zabili. O bezohlednosti řádícího davu vypovídá, že během bojů bylo ve městě zapáleno devět sanitek.

Milice ve městě byla naprosto rozvrácena a část ochránců pořádku se dokonce přidalo k řádění. Dne 29. února se do města dostala pořádková divize KGB Felix Dzeržinský. Ázerbájdžánci se však dobře připravili. Molotovovými koktejly zapálili několik přijíždějících vozidel a KGB se musela stáhnout. Situaci se podařilo uklidnit až druhý den, kdy do města dorazilo několik vojenských jednotek vybavených tanky a další těžkou technikou.          

Následky třídenního řádění byly strašné. Podle oficiálních statistik zahynulo ve městě celkem 32 lidí z toho 26 Arménů a 6 Ázerbájdžánců. Podle novinářů a místních mohlo však být obětí přes 200. Někteří tvrdí, že ve městě zahynulo až 450 Arménů.  V souvislosti s násilnostmi bylo zadrženo 400 místních mužů. Z nich se 94 dostalo před soud a 80 z nich odsouzen k dlouholetým trestům a jeden pachatel k trestu smrti zastřelením. Arméni po masakru ze Sumgaitu z obav z nových násilností odešli.  

Sumgaitský pogrom, jak se celé události začalo říkat, otřásl celým rudým impériem. Úřady se vše snažily ututlat, ale média, vzhledem k probíhající glasnosti, o celé věci podrobně, i když s časovým zpožděním, informovala a mnozí nacionalisté si z nich vzali příklad. Etnické násilí propuklo brzy po celém území SSSR. Země se začala rozpadat. Ázerbájdžán a Arménie se ještě před rozpadem Sovětského svazu fakticky ocitli ve válečném stavu. Otevřené boje propukly až po rozpadu SSSR v roce 1992. Ve válce zahynulo přes 40 000 lidí a od roku 1994 do dnes panuje mezi oběma zeměmi pouze křehké příměří.

 

Loading...

23 komentářů (Poslední 07.04. 08:01) Napište svůj názor

reklama