reklama

Nejpočetnějším německým strojem na začátku 2. světové války byl  PzKpfw III a z něho odvozené útočné dělo STUG III. Ten také nejčastěji padal jako kořist do rukou sovětské armády. Jen v bitvě u Stalingradu padlo do rukou Rudé armády ve velmi dobrém stavu na 300 strojů patřících původně Wehrmachtu.

V té době měli Sověti obrovské problémy s novým samohybným dělem SU-76. První série, později proslavené samochodky, byly nepovedené a poruchové, a nemohly být nasazeny na frontu. Od osádek si dokonce vysloužila vše povídající přezdívku „Mrcha“. Východní fronta však byla nenasytná a Rudá armáda potřebovala zbraně. Řešení se našlo. A bylo stejně překvapivé jako jednoduché. Spojit německý podvozek se sovětskou zbraní.  

Vývojem a výrobou byla pověřena tanková továrna č. 37 ve Sverdlovsku. Práce na novém stroji probíhaly rychle. Konstrukce začala v lednu 1943, v březnu proběhly testy prototypu a ve stejný měsíc se rozjela i sériová výroba. Nové samohybné dělo bylo označeno SU-76I. I znamenalo inostraněc tedy cizí.

Na základě německého podvozku, který zůstal prakticky beze změn, vznikla jednoduchá kasematová nástavba. Délka stroje s hlavní byla 6,3 metru, šířka 2,9 metru a výška 2,3 metru. Pancéřování dosahovalo na čele stroje 35 milimetrů, boky 25 milimetrů a střecha měla 15 milimetrů. Hmotnost oproti originálnímu tanku klesla o 500 kilogramů na 22,5 tuny.

Srdcem tanku zůstal německy vodou chlazený dvanáctiválec Maybach HL 120 s výkonem 300 koní. Na motoru však provedli sovětští konstruktéři několik změn, jako nahrazení německé olejové pumpy za sovětskou, a ten se tak stal spolehlivějším v drsných klimatických podmínkách Ruska a Ukrajiny. Samohybka během testů fungovala i teplotě -35 stupňů Celsia, což byl výkon, o kterém původní majitelé mohli jen snít. Maximální rychlost stroje byla 40 kilometrů v hodině a dojezd 163 kilometrů.

SU-76I byl vyzbrojen kanónem ráže 76 milimetrů S-1, což byla varianta tankového děla F-34, jimž byl vybaven i legendární tank  T-34 nebo KV-1. Původně se počítalo s výkonnějším dělem ZiS-3, ale to se nakonec do nové svařované nadstavby nevešlo. Zásoba munice byla 98 granátů. Kanón S-1 měl maximální dostřel 13,29 kilometrů, na 500 metrů dokázal kanón prorazit pancéřový plát o síle 75 milimetrů. Na nejnovější německé tanky Tiger to nestačilo, ale starší stroje jako byl Panzer IV, SU-76I dokázal zničit spolehlivě.

Posádku samohybky tvořili čtyři muži: velitel/střelec, dva nabíječi a řidič. Velkou nevýhodou nové konstrukce byla absence kulometu, který by držel SU-76I nepřátelskou pěchotu od těla. Naopak si posádky pochvalovaly plně uzavřenou konstrukci stroje, která je chránila před nepřízní počasí.

Celkem vzniklo 181 strojů základní verze a 20 strojů velitelské verze, která měla pozorovatelskou věžičku pocházející také z tanku PzKpfw III a menší zásobou munice, místo které byla další radiostanice. Údajně mělo být vyrobeno i 12 kusů stroje vybavených dělem ráže 122 milimetrů, ale o jejich nasazení nejsou informace. Výroba SU-76I byla zastavena v listopadu 1943. V té době již jela výroba SU-76 naplno. Navíc k výrobě SU-76I scházely kořistní podvozky a k jejich údržbě i díly.

Poprvé byly SU-76I nasazeny v bojích u Kursku, kde si stroje vedly dobře. Zúčastnily se i bojů během překročení Dněpru a osvobození Kyjeva. Z fronty byly SU-76I staženy v polovině roku 1944. Většina z nich poté byla sešrotována. Zbytek byl používán k různým testům a výcviku posádek. Dodnes se zachovaly tři kusy tohoto stroje. Jeden stroj slouží na Ukrajině jako pomník a dva jsou muzeální exponáty v Rusku. Použití kořistních strojů na všech frontách nebylo raritou, ale takto radikální úprava nepřátelského stroje, navíc v tak velkém množství, je skutečně unikátní. 

reklama