Neznámá fronta: Proč západní svět zapomněl na válku v Asii a utrpení milionů Číňanů

Druhá světová válka v Evropě hluboce otřásla kolektivní pamětí kontinentu. Evropané si nesou tíhu vědomí o utrpení, které přinesla brutální nacistická expanze, a zároveň chápou, jak zhoubné důsledky může mít nástup extremistických ideologií. Jak už to však v dějinách bývá, lidská pozornost se upíná méně k událostem vzdáleným tisíce kilometrů a mnohem více k těm, které se odehrály doslova na našem vlastním prahu.

Na tom není nic překvapivého ani nepatřičného. Evropa si prošla vlastním peklem, a přirozeně nás mnohem více zajímá, co zde spáchala německo-italská osa, než jaké hrůzy rozpoutalo japonské impérium na druhé straně zeměkoule. Jenže svět se proměnil. Globalizace setřela vzdálenosti, všechno je dnes blíž, byť jen na dotek obrazovky. A s tím se mění i nároky na náš pohled. Musíme se učit nahlížet nejen dějiny, ale i současné světové dění v širším, globálním kontextu.

Jen málokdo dnes neví, že Sovětský svaz přišel během druhé světové války o více než dvacet milionů obyvatel, ačkoliv přesná čísla se dodnes liší. Oběť, kterou přinesly národy Ruska, Ukrajiny, Běloruska, Pobaltí, střední Asie či Polska, byla enormní a v mnoha ohledech nesrovnatelná s tím, co zažili obyvatelé západních demokracií, jako byla Velká Británie nebo Spojené státy. Právě východní Evropa se stala dějištěm těch nejtemnějších podob nacistické i fašistické brutality.

Jenže drtivé ztráty, které přinesly boje na východní frontě, zdaleka nepředstavují jediné vybočení z jakéhosi pomyslného „normálu“ – pokud tedy vůbec můžeme mluvit o válečných ztrátách jako o něčem normálním, což je samo o sobě problematické, ne-li cynické. Přesto, když srovnáváme evropské bojiště s děním v Asii, je právě „normál“ možná jediným slovem, které dokáže vystihnout ten bezradný pokus uchopit nepředstavitelný rozsah lidského utrpení.

V tomto světle se jako „normální“ jeví například ztráty Spojených států či Velké Británie, pohybující se ve stovkách tisíc padlých. Jsou děsivé, ale stále nesrovnatelné s tím, co se odehrávalo na východě Asie, kde události překročily hranice běžného lidského chápání. Stejně jako Evropa, i Asie čelila nemilosrdné agresi, tentokrát ze strany Japonska, které zahájilo své tažení už dva roky před vstupem nacistického Německa do války. Vytvořilo přitom konflikt tak brutálního rázu, že se s jeho stíny japonská společnost vyrovnává dodnes.

Ve jménu snahy o založení tzv. „Velké východoasijské sféry společného blahobytu“ rozpoutalo Japonsko brutální expanzi napříč kontinentem i Tichomořím. Jeho vojenská mašinérie udeřila na Čínu, pohltila Francouzskou Indočínu, obsadila Malajsii, strategický Singapur i celou Barmu. Vzápětí padly Filipíny, následovala Nizozemská východní Indie (dnešní Indonésie) a s ní další klíčová území, jako Guam, Wake Island, Hongkong, části Nové Guineje a Šalamounovy ostrovy. Japonské impérium přitom neustalo, dokud se jeho armáda neprobojovala až na Aleutské ostrovy, součást americké Aljašky.

Japonsko však neútočilo samo. Ve stínu jeho vojenských tažení stály vlády a režimy, které se k němu připojily buď z oportunismu, nebo pod tlakem okolností. Thajsko, zpočátku vzdorující, rychle ustoupilo realitě a stalo se spojencem Tokia – formálně nezávislým, fakticky podřízeným. V Mandžusku si Japonci vytvořili vlastní loutkový stát, Mandžukuo, s císařem jen na oko a japonským velením v zákulisí. V okupované Číně dosadili do čela kolaborantské vlády bývalého nacionalistu Wanga Ťing-weje, čímž rozdělili čínský odpor a posílili své postavení.

Podobně se někteří nacionalističtí vůdci v jihovýchodní Asii, jako například Aung San v Barmě nebo Sukarno v Indonésii, rozhodli spolupracovat s okupanty a doufali, že japonská přítomnost pomůže svrhnout západní koloniální režimy. Mnozí z nich později otočili a sehráli klíčové role při skutečném boji za nezávislost. Ale během války byli součástí širšího systému, kterému dominoval japonský militarismus a imperiální arogance.

Při bližším pohledu si uvědomíme, že ani v Evropě nebyla situace příliš odlišná. Stejně jako Japonci v Asii, i nacistické Německo a fašistická Itálie našly své spojence – často ne z přesvědčení, ale z kalkulu, oportunismu, nebo prostého strachu. Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko se do tažení Osy na východ zapojily s překvapivou ochotou, často v naději, že si přilepší na úkor sousedů. Finsko sice nesdílelo nacistickou ideologii, ale po brutální Zimní válce s Moskvou mělo k Sovětskému svazu silný důvod k nenávisti – a tak bojovalo po boku Wehrmachtu.

Zcela zvláštní případ představuje Slovensko. Formálně sice šlo o samostatný stát, ve skutečnosti však fungovalo jako německý satelit. Jeho vláda se aktivně podílela například na invazi do Polska, což zůstává dodnes velmi přehlíženou, ale výmluvnou epizodou. V tomto ohledu se evropské dějiny 30. a 40. let v ničem neliší od těch asijských: i zde platilo, že válku nevedli jen dominantní agresoři, ale celá síť režimů, které se rozhodly ke spolupráci, ať už dobrovolně či z donucení.

Druhá světová válka v Evropě a Asii vykazuje řadu paralel – a přitom zůstává ve svých konkrétních projevech radikálně odlišná. Společným jmenovatelem je například nepoměr mezi ztrátami útočníka a obětí. Stejně jako nacistické Německo zpočátku postupovalo kontinentem s minimálními ztrátami, také Japonsko během své asijské expanze neslo relativně nízké náklady – alespoň ve srovnání s hrůzami, které způsobilo.

Nejvíce trpěla Čína, která svedla proti Japoncům dlouhou a brutální válku. Odhady mluví až o 17 milionech čínských obětí, což z ní činí druhou nejvíce zasaženou zemi války po Sovětském svazu. Tato čísla přitom nevystihují jen rozsah konfliktu, ale i míru brutality – od systematických masakrů civilistů po rozsáhlé biologické a chemické experimenty, které Japonci prováděli na civilním obyvatelstvu i zajatcích.

A právě v tom spočívá jeden z klíčových rozdílů. Evropa, byť složitě a často bolestivě, alespoň část svých válečných hrůz pojmenovala, reflektovala a vnesla do veřejného vědomí. Německo prošlo denacifikací, podrobilo se spojenecké okupaci a přijalo odpovědnost, byť i tam to byl dlouhý, a ne zcela přímočarý proces. Asie však podobnou očistu nezažila. Mnohá válečná traumata, především ta, která způsobil japonský militarismus, zůstala nepojmenovaná, neuznaná a dodnes tíží vztahy v regionu.

Spojené státy, které Japonsko porazily, zvolily po válce pragmatický přístup. Namísto hluboké očisty systému vsadily na stabilitu a rychlou obnovu. Císař Hirohito zůstal na trůnu, přestože byl symbolem válečné expanze. Váleční zločinci byli sice souzeni v tokijských procesech, ale zdaleka ne všichni byli postaveni před spravedlnost, mnozí technokraté a generálové se v tichosti zapojili do poválečné správy. Američané navíc chránili například jednotku 731, která prováděla zrůdné biologické pokusy na lidech, výměnou za jejich výzkumná data.

Japonsko se tak nikdy nevyrovnalo se svou minulostí tak, jak to udělalo (nebo bylo nuceno udělat) Německo. Popírání masakrů, zlehčování koloniální brutality a glorifikace vojáků v učebnicích či veřejném prostoru jsou v Japonsku dodnes předmětem kontroverzí – a bolestivou připomínkou pro jeho sousedy, zejména Čínu a Koreu.

Témata:  II. světová válka,  komentář