reklama

Ano, i při nynější krizi spojené s pandemií koronaviru jsme viděli náznaky, kdy touha po vlastní záchraně převáží nad potřebami ostatních - a vyústí například v zákaz vývozu respirátorů. Nebyli jsme však svědky rozsáhlého kolapsu institucí, a navíc nastalá situace probudila naši schopnost empatie a spolupráce.

Vzpomeňme si například na úvodní scény filmu 28 dní poté, kde jsou znepokojivé záběry prázdných měst, vylidněných od všech chodců. To byla fikce, ale během koronavirových opatření nařízených v různých místech světa vypadaly věci až děsivě podobně.

Navzdory vnější podobě byl ovšem mezi těmito dvěma situacemi velký rozdíl. Ve filmu všichni zemřeli, uprchli nebo se v hrůze schovávali. Ale v našem skutečném případě byli lidé doma a dodržovali instrukce funkčních vlád. A zároveň se objevovaly spontánní projevy vděčnosti k těm, kdo riskovali životy, aby zachránili komunitu - jako lékaři a zdravotní sestry.

Děj postapokalyptických filmů obvykle začíná po zhroucení civilizace - nejspíš proto, že líčení náhlého kolapsu institucí a rozkladu společenské spolupráce není vždy přesvědčivé. Ve skutečnosti na toto téma existují přirozené experimenty, které by nám mohly poskytnout jinou perspektivu.

V románu Pán much z roku 1954 od Williama Goldinga uvázne skupina školáků na ostrově. Když jsou konečně zachránění, zjistí zachránci, že na ostrově se odehrával zoufalý, barbarský scénář bratrovražedné rivality a násilí, kvůli kterému tři z chlapců přišli o život.

Shodou okolností v roce 1965 - jen o 11 let po prvním vydání knihy - skutečně uvázlo šest australských školáků na ostrově. O 15 měsíců později je zachránila loď. Ale na rozdíl od románu záchranáři zjistili, že se děti náležitě zorganizovaly a dělily se o úkoly, které byly nutné pro jejich přežití - a to včetně péče o školáka, který si zlomil nohu.

Paradoxem je, že Golding v roce 1983 získal Nobelovu cenu za literaturu, jeho román byl přeložen do desítek jazyků a dvakrát se dočkal zfilmování. Naopak skutečný případ ztroskotaných školáků prošel bez povšimnutí, dokud ho teprve nedávno nezdokumentoval nizozemský historik Rutger Bregman.

To ovšem neznamená, že by postapokalyptické romány či filmy neměly jiný smysl, než čistě pobavit. Podle nedávné studie při zapracování takových faktorů, jako je věk, pohlaví a osobnost, ti lidé, kteří mají rádi apokalyptický žánr, prokazují větší přizpůsobivost a odolnost v době pandemie.

Důvod? Pokud jde o dobrý film nebo knihu, vžijeme se do zápletky a začneme přejímat postoje postav, začneme promýšlet další varianty a scénáře, jak by se situace mohla vyvíjet či řešit. Jinými slovy nám naše schopnost duševních cvičení pomůže i v reálné situaci.

Loading...
reklama