reklama

Poptávka po Putinovi

Když ruský prezident Vladimir Putin před dvěma lety dorazil na summit G20 v australském Brisbane, přivítal ho na letišti pouze nízko postavený úředník australského ministerstva zahraničí, připomíná odborník. Dodává, že australský premiér Tony Abbot veřejně přislíbil chytit ruského prezidenta za klopy a hodit s ním o zem, zatímco kanadský premiér Stephen Harper při podání rukou Putinovu řekl, aby se stáhl z Ukrajiny.

Lukjanov konstatuje, že komentátoři se pak škodolibě zastavovali nad fotografií vládce Kremlu sedícího u prázdného stolu, přičemž s odkazem na údajné naléhavé povinnosti se Putin nakonec vrátil do Moskvy dříve, než oficiální jednání vůbec skončilo.       

Letošní jednání G20 v čínském Chang-čou podle experta nicméně demonstrovalo, že klíčoví hráči na ukrajinskou krizi nezapomněli, ale starosti jim dělají i jiné věci. Tentokrát se tak kontroverze netýkala Putina, ale amerického prezidenta Baracka Obamy, který byl nucen vystoupit ze svého Air Force One zadními dveřmi poté, co mu Číňané nepřistavili k hlavnímu výstupu pojízdné schody, poukazuje analytik.   

  • Komentář v originálním znění si můžete přečíst zde.

Filipínský prezident Rodrigo Duterte nazval Obamu "zkurvysynem" a následně, když zjistil, že americký prezident zrušil jejich plánovanou schůzku, dostal strach a začal se omlouvat, nastiňuje situaci Lukjanov.

"Po Putinovi byla velká poptávka," deklaruje analytik. Soudí, že tomu tak bylo především kvůli Blízkému východu, kde se blíží další zlomový bod, byť nejde o jediný důvod - globální pozornost se stáčí jinam, a to nejen geograficky, ale také co se týká obsahu.

Skupina G20 původně vznikla jako ekonomické fórum v reakci na asijskou finanční krizi na konci 90. let, přičemž se nejprve scházela na ministerské úrovni a teprve později, během globální hospodářské paniky v roce 2008 přešla k setkávání hlav států, vysvětluje Lukjanov. Dodává, že do pozice jakého si "globálního politbyra" se pak posunula skupina G8, která se nejprve rovněž zabývala hospodářstvím, než se zaměřila na politiku poté, co k ní přistoupilo Rusko.  

"Jelikož se svět velmi rapidně mění, dávalo by pramalý smysl debatovat o čemkoliv v rámci klubu, kde je Rusko jedinou nezápadní mocností," uvádí expert. Zdůrazňuje, že takové diskuze by koneckonců měly zahrnovat alespoň Čínu, v lepším případě i spektrum zemí připravených ujmout se role ve světových záležitostech.    

Boj mezi velmocemi se vrací

Výsledkem podle Lukjanova je, že agenda G20 je rok od roku více politická a ekonomické otázky mají stále více formální význam. Byť Čína oznámila, že oficiálním tématem letošního summitu budou inovace a jejich role v hospodářském růstu, vystupující představitelé hovořili o všem možném, jen ne o inovacích - o pozastavení těžby ropy, dopadech brexitu, krizi v Aleppu a územních sporech týkajících se Číny, podotýká odborník.   

Taková situace je zcela normální, zdůrazňuje analytik s tím, že od počátku finanční krize koncem minulého desetiletí mizí rozdíl mezi politikou a ekonomikou, přičemž politika má stále více navrch. "Tento proces začal, když vlády začaly znárodňovat ztráty tím, že používaly peníze daňových poplatníků k záchraně soukromých bankovních institucí," deklaruje expert. To podle něj změnilo poměr moci mezi korporacemi a vládami ve prospěch druhých jmenovaných.    

Rostoucí chaos na Blízkém východě a s tím spojená teroristická hrozba pro Evropu také učinily prioritu z bezpečnosti, přičemž ukrajinská a syrská krize zažahly novou rivalitu mezi velmocemi, konstatuje Lukjanov. Za více překvapivou pak považuje skutečnost, že se v těchto otázkách začíná angažovat Čína, která si dříve pečlivě udržovala odstup.  

Výsledky uplynulého summitu G20 se ukážou až později, míní analytik a nastiňuje nejdůležitější otázky: Dosáhli snad Putin a Obama vzájemného porozumění ohledně problému v Sýrii, jak ruský prezident tvrdí? Učinily Moskva, Washington, Ankara a Rijád nějaký pokrok při formování nové Sýrie založené na faktickém rozdělení sfér vlivu v této zemi? Dosáhnou Moskva a Tokio kompromisu v územích otázkách? Je Čína připravena přejít ve vztahu ke Spojeným státům od vzájemné závislosti k politickému soupeření? Jak se všechny strany dokážou vyvázat z minského procesu za co nejmenší ztráty tváře?    

"Nyní 25 let poté, co za bojem mezi největšími světovými mocnostmi zdánlivě naposledy padla opona, drama se vrací na hlavní jeviště," deklaruje závěrem Lukjanov.  

Loading...
reklama