Proč má Macron takovou podporu médií?

Accardo tvrdí, že média pomohly dodat „divoké kartě“ Macronovi auru důvěryhodnosti. Macron neměl politický kapitál jako jeho konkurenti z konkurenčních ,tradičních stran. Macron se rozhodl vydat vlastní cestou a projevit se jako nezávislý kandidát. Díky tomu si získal pověst čerstvého, nadějného kandidáta překračující hranice politických stran. Podle Accarda to není nicméně tak revoluční, jak média vykreslují. Macron jen má výhodu, že kandidáti  tradičních stran pohořeli a on se proto jeví liberálním i konzervativním silám jako jediná správná volba pro záchranu Republiky před Marine Le Penovou. 

Podle Accarda to však nelze považovat rozšíření tohoto mýtu o zachránci Francii za jakékoliv psaní na objednávku. Podle něj důvod jednomyslné oslavy Macrona ze strany mainstreamových médií je primárně sociologický. Většina novinářů a redaktorů pochází ze stejného sociálního okruhu a mají stejné záliby a názory. Jsou ze střední třídy a upřednostňují hodnoty konzumerismu, hedonismu, individualismu a jsou velkými podporovateli EU. Pokud politik vyjadřuje tytéž hodnoty, podporují jej. Podle Accarda je jejich chybou, kterou si veřejnost postupně více uvědomuje, že podléhají jakési formě politické negramotnosti. Ta podle něj spočívá v tom, že místo toho, aby psali zprávy o politice se snižují na podávání zpráv o politických osobnostech. 

Accardo se domnívá, že tato bulvarizace médií je dána samotnou strukturou velkých mediálních domů, které jsou ve vlastnictví velkých mediálních konglomerátů, jejich zájmem je udržení kapitalistického systému v chodu, a to jak ve formě ekonomické (zisk), tak ve formě ideologické (pokračující podpora veřejnosti vůči tomuto systému). Protože operují v rámci francouzských principů demokracie a sekularismu, musejí dát prostor různým názorům a myšlenkovým proudům. Ty politici, kteří ale nějakým způsobem ohrožují tento systém, jsou vždy popisováni s nějakými znehodnocujícími poznámkami – jsou na okraji, v minoritě aj. Kandidáti méně ohrožující tento řád těmto praktikám vystavěni nejsou.

Macron podle něj je právě takovýmto přijatelným kandidátem, který je absolventem elitní školy a pracoval na správné pozici jako bankéř. Podle Accarda skutečnost, že jej média vykreslují jako revolučního outsidera, který není nalevo ani napravo, jen dokazují sílu tohoto systému, který má připravený tucty takovýchto Macronů pro udržování systému v chodu. 

Accardo se domnívá, že Francie začíná být politicky tím, co je už kulturně – kolonií USA. Dosvědčuje to podle něj zavedení primárek v dvou hlavních politických stranách Francie. Podle něj primárky jsou uzpůsobeny pro politický systém USA, ale nemají příliš smyslu ve francouzském politickém prostředí charakterizovaném pluralitou kandidátů a stran. Accardo naznačuje, že účelem těchto praktik je umlčet radikálnější postavy, kteří jsou v opozici vůči stávajícímu řádu věcí.

Témata:  Emmanuel Macron,  Francie,  noviny a tisk