Britka vypráví: Ubytovali jsme u nás doma uprchlíka ze Sýrie. Netušili jsme, do čeho jdeme

„Když dívky začaly mizet, moje rodina se rozhodla, že pro mě není bezpečné, abych zůstala v Sýrii,“ vypráví Loujean. Připouští sice, že Damašek, kde se narodila a vyrůstala, je jedním z nejbezpečnějších míst v Sýrii, i přesto je tam ale podle ní situace velmi nebezpečná. „Vzpomínám si na zvuk granátů vybuchujících v noci a blikající elektřinu, která se zapínala a vypínala. V té době mi bylo 20 a studovala jsem anglickou literaturu na univerzitě v Damašku. Opravdu jsem nechtěla odejít,“ přiznává.

Cesta byla podle jejích slov velmi obtížná a špatně se o ní mluví. „Prošla jsem tolika zeměmi, abych se sem dostala. Poté, co jsem přijela, jsem slyšela o charitě nabízející uprchlíkům pokoje v britských domácnostech. Zpočátku jsem považovala myšlenku soužití s cizinci za trapnou. Proč by za mě měl být zodpovědný někdo, s kým jsem se nikdy nesetkala? Jako žena, která sem přišla bez rodiny, měla jsem strach jsem o bezpečnost kvůli bydlení s cizími lidmi, ale také jsem si myslela, že moje kultura může být problém. Jsem muslimka a nepiju – urazil by se někdo, kdyby mi nabídl víno a já ho nemohla přijmout? Bylo by divné, kdyby mě viděli modlit se?“ popisuje své pocity mladá uprchlice.

„Ale pak jsem se setkala s Lucy a jejím manželem Willem a přestala jsem se bát,“ vzpomíná. Nejprve se seznámili přes e-mail, pak se domluvili na schůzce v kavárně poblíž jejich domova v jižním Londýně. „Seděli jsme asi hodinu a já jsem jim vyprávěla o mé situaci a zemi kde jsem vyrostla. Zdálo se, že jsou laskaví a vnímaví. Přestěhovala jsem se o pár dní později. I když jsem studovala angličtinu, žít s lidmi, kteří jí mluví jako prvním jazykem, bylo velmi odlišné. Některá jejich slov a výrazy mi stále připadají legrační,“ píše v komentáři Syřanka.

Napadlo mě už, že jsem měla zůstat doma

Jejím snem prý bylo dokončit studia na britské univerzitě, ale kvůli přijetí musela dokázat, že má určitou jazykovou schopnost a tak se po večerech učila s Willem, procházeli spolu její eseje a na televizi se dívali s titulky, aby Loujean pochytila co nejvíce slov. „Řekla jsem Lucy, že film Pýcha a předsudek mi připomněl současnou kulturu v Sýrii – jak je dáma svou rodinou představována mužským ctitelům. Řekla jsem jí, že všechny syrské matky jsou trochu jako paní Bennetová, posedlé vdavkami svých dcer,“ uvádí.

Někdy prý pak chodili s Lucy a jejími příteli ven, do baru či na oslavu narozenin – což sama Syřanka přirovnává ke scénám amerických filmů, které v Damašku sledovala. „Poté, co jsme se navzájem lépe poznaly, mi Lucy dovolila půjčit si šaty z jejího šatníku. Bylo zábavné nosit šaty jako britské ženy - v Sýrii jsme je nosily jen při zvláštních příležitostech. Britské ženy jsou velmi přirozené a naučila jsem se od Lucy, že je v pořádku opustit dům bez make-upu; v Damašku by mě ani ve snu nenapadlo jít ven jen tak,“ přiznává.

Přes to všechno podle ní nebylo vždy tak jednoduché. I když se v Británii cítí bezpečně, obavy o osud její rodiny a přátel v Sýrii ji prý stále nedají spát. „V těch nejtemnějších dobách mě napadlo, jestli jsem neměla přijmout riziko a zůstat v Damašku. Vůně jasmínu v Lucyině zahradě mi připomněla ulice u nás doma. Babička a já jsme po ránu trhaly květiny, aby dům zaplnila jejich vůně. Už jsem ji tři roky neviděla a moc mi chybí,“ uvádí Syřanka.

„Teď vidím Lucy a Willa jako britského bratra a sestru. Když jsem ještě žila v Damašku, matka otevřela svůj dům uprchlíkům, kteří cestovali do města poté, co jejich vesnice byly bombardovány. Nedávno jsme spolu mluvily po telefonu a ona mi řekla: Možná proto, že jsme otevřeli náš domov, tě Bůh požehnal tím, že žiješ s Lucy a Willem,“ dodává Loujean.

Nevěděli jsme, co nás bude čekat, když ubytujeme uprchlíka

To Lucy vzpomíná na první den, kdy se k ním uprchlice představovala, a na to, jak ze svého fuchsiového kufru uprchlice vytahovala tašky s jídlem, které ten den koupila. Od té doby prý Loujean nejméně jednou týdně vařila jídla, která ji naučila připravovat její babička. „Její život se v posledních několika letech nepředstavitelně změnil, a já chápu, jak důležité pro ni jsou tyto týdenní večeře, protože jí připomínají domov,“ vysvětluje Britka.

Vzpomíná také na to, jak se se svým manželem dozvěděli o charitativní organizaci Domov pro Syřany, která se pokouší najít ubytování pro uprchlíky přímo v britských domácnostech. Asi o čtyři měsíce později navrhla Willovi, aby se zaregistrovali. „Charita byla zcela nová, když jsme se zaregistrovali, a její zakladatel Richard nám řekl, že může chvíli trvat, než k nám někdo přijde. Část mého já si myslela, že se to možná nikdy nestane. Možná, že malá část ve mě doufala, že se to nestane. Ale pak jsme na začátku ledna dostali e-mail od dvaadvacetileté Loujean z Damašku,“ uvádí.

Projekt nenabízí trvalé ubytování, ale spíše prvotní úkryt a šanci na integraci nově příchozích. Doporučená doba ubytování Syřanů je jeden až šest měsíců. „Byli jsme čerstvě po svatbě a nikdy nic takového nedělali, takže jsme předběžně navrhli ubytování na šest týdnů. Nakonec u nás Loujean zůstala šest měsíců,“ říká Lucy.

První týden prý byl velmi divný – a to i proto, že Loujean uměla trochu anglicky, ale oni arabsky ne. I proto byla konverzace velmi kostrbatá a některé věty byly velmi podivné. „Představovala jsem si spoustu věcí, než přijela, ale nečekala jsem, že se nám to navzájem bude zdát tak legrační. Jak se její angličtina zlepšila, zjistila jsem, že má smysl pro humor,“ popisuje první dny.

„Nikdy jsem nepotkala člověka, který by se tak upínal k oblékání pro všechny události. V poslední době jsme si posílaly zprávy a ona se mi omluvila a řekla, že bude muset jít, protože se musí připravit na oslavu narozenin, která se koná ten večer. A to byly teprve tři hodiny,“ směje se Britka. „Ale poznat ji lépe byla dvousečná zbraň, protože slyšel, čím si prošla, bylo o to více bolestivé. Byly chvíle, kdy jsem se musela zavřít do ložnice, zapnout rádio a plakat. Ve většině případů byla směšně pozitivní člověk, ale někdy ji zprávy o bombardování doma zasáhly tak tvrdě, že nebyla k utišení. Byly časy, kdy jsem se cítila k ničemu. Na její narozeniny, několik týdnů předtím, než se odstěhovala, jsme měli jsme nějaké ryby a hranolky. Předtím, než jsme šli do postele, mi řekla, že to bylo poprvé za poslední dva roky, kdy prožila celý den, aniž by přemýšlela o válce,“ uvádí žena.

„Nyní je to rok od chvíle, kdy se odstěhovala. Loni v létě složila přijímačky a studuje práva na univerzitě. Doufá, že jeden den bude právničkou v oblasti lidských práv, jako Amal Clooneyová,“ dodává Lucy.

Témata:  uprchlíci,  Velká Británie,  Sýrie