Jak se mohou USA vyhnout otevřené válce s Čínou a Ruskem? Profesor nabízí netradiční řešení

Profesor poukazuje na to, že se mezinárodní situace v posledních deseti až patnácti letech značně změnila. Éra doby po studené je definitivně u konce. Clintonova administrativa doufala, že rozšíření demokracie by mohlo být dosaženo levně. Administrativa George W. Bushe doufala, že na Blízkém východě zavede agendu svobody, změny režimu a že bude podporovat demokracii a narušovat terorismus. Obamova administrativa doufala, že kompromisní diplomacie a snížení vojenských závazků USA přinesou změnu k lepšímu. Všechny tři projekty byly upřímné. Všechny tři deklarované tradiční mocenské politiky ale budou stále více zastaralé, shrnuje vývoj Dueck.

Podle něj však klasické vzory geopolitiky, strategické konkurence a mezinárodního násilí nikam nezmizely. Stejně tak nezmizeli i zahraniční protivníci USA. Naopak mnozí z nich se dokázali přizpůsobit, přežít a dokonce se rozšířit. Nadále žijí v konkurenčním mezinárodním měřítku, a to nejen ekonomicky, ale i strategicky. S ohledem na tyto okolnosti se podle profesora logicky objevuje pokušení „ukončit hru" – a to i přesto, že aktivity USA v zahraničí jsou zatím „moudře“ udržovány. A i proto USA zatím zůstávají nejmocnější zemí na světě s jedinečnými možnostmi, které mohou jejich lídři aktivně používat.

„Stalo se módou v průběhu let se odkazovat na různé netěsné globální trendy.  Ale strategie bude k ničemu, mělo by se jednat přímo se skupinami lidí s nepřátelskými úmysly na úrovni národních vlád a nestátních aktérů. Například zhroucené státy nejsou automaticky hrozbou pro Spojené státy, pokud jejich kolaps nepřináší významné nepřátelské politické síly do Ameriky,“ myslí si Dueck, že by vláda měla stanovit, kdo skutečně ohrožuje její zájmy.

Podle něj existují tří kategorie hlavních protivníků, každá z nich zahrnuje autoritářské hráče. První jsou vedoucí konkurenční mocnosti, tedy Rusko a Čína. Druhou jsou nepoctivé nepřátelské státy jako Severní Korea a Írán. Třetí jsou to různé džihádistické skupiny, včetně Al-Káidy a Islámského státu. Ve vztazích s takovými mocenskými autoritami jako je Čína a Rusko, USA potřebují zdravou klidnou konkurenci. Proto bude třeba určitý koncepční a materiální posun ve srovnání s předchozími roky. Je jasné, že v tomto soupeření zůstane „případu k případu" místo pro diplomacii a spolupráci. „Amerika si nesmí plést konkurenty s nepřáteli. Ale také by si neměla plést své velmocenské konkurenty s přáteli,“ varuje profesor.

V souvislosti s těmito hlavními konkurenty, a to i ve vztahu k nepoctivým státním protivníků, většinou není potřeba otevřeně deklarovanou politikou přímého omezování nebo změny režimu. Místo toho by USA tyto země měly donutit platit účty, získávat vliv a zvyšovat tlak v závislosti na jejich regionální poloze. Měly by také oživit umění omezování právě pro to, aby se vyhnuly otevřené válce, zdůrazňuje profesor.

Nutné je ale také dobře rozlišovat mezi přáteli a nepřáteli, což zahrnuje také nutnost netrávit příliš mnoho času postrkováním amerických spojenců v jejich domácích záležitostech. „Spojené státy by měly hájit a podporovat své mezinárodní aliance a zároveň se bránit svým protivníkům. Být spojencem Spojených států musí něco znamenat. V opačném případě to povede ke snížení počtu spojenců,“ varuje.

Washington by dle něj měl používat široké spektrum politických nástrojů, aby vyvolal rozruch a vyvíjel tlak na své mocenské soupeře, „vyvrhelské země" a islamisty. Mezi tato opatření podle něj patří zahraniční pomoc, ekonomické sankce, agresivní skryté akce, dvoustranné obchodní dohody, spolehlivé síly a prostředky rozvědky, opatrnou diplomacii, vojenské otěže a zvýšené náklady na obranu. A ve vztahu k džihádistů teroristických skupin, kteří touží po smrti amerických civilistů, cílem musí být zničení teroristů, uvádí.

Amerika se jistě musí poučit z invaze do Iráku v roce 2003. Vládám se totiž nikdy nedařilo předpovídat budoucnost války. Proto by neměly USA usínat na vavřínech nebo snižovat přítomnost své armády, ale přistupovat k jakémukoliv použití síly absolutně vážně. To znamená, že je třeba dodržovat velkou důkladnost a před zásahem dobře promýšlet své akce.

„Celkově vzato není hlavní výzvou dneška další liberalizace nebo globalizace pod vedením USA, ale ochrana stávajícího pořádku tak, aby lépe sloužil zájmům USA. Američané budou vždy nadějí na šíření demokracie v zahraničí, ale velká část našich protivníků se rychle nezmění a Spojené státy se budou nadále čelit řadě mezinárodních soupeřů. Pojďme je brát vážně,“ apeluje Dueck.

Témata:  USA,  Donald Trump,  Čína,  Rusko,  U.S. ARMY