Uprchlická krize je mnohem starší, než se zdá. Dříve na ní ale bylo něco jinak

V době mezi 16. a 18. stoletím lidská mobilita v mezích Středomoří byla velmi intenzivní. V této době se migrace vyvíjela zcela opačným směrem než dnes. Evropané se kvůli náboženskému pronásledování aktivně stěhovali do Afriky a Blízkého východu. Tento trend se zvýšil v 19. století, kdy se chudí rolníci začali masově stěhovat ze Španělska, Malty, Itálie a Francie do severní Afriky. 

Hlavními důvody masové migrace bylo náboženské a politické pronásledování, Evropa nebyla totiž vždy demokratická a svobodná. Nejdramatičtějším případem náboženského uprchlictví bylo vyhnání Židů a muslimů ze Španělska v roce 1492. Židé se přesunuli do Řecka, některých italských oblastí, Afriky a Blízkého východu. V průběhu historie důvody stěhování lidí z Evropy jinam se měnily.

Lidé z Evropy se častěji stěhovali do Osmanské říše, která mohla přistěhovalcům nabídnout nové příležitosti. Istanbul a severní Afrika zažívaly dobu své prosperity, zatímco v Evropě vládla válka a náboženské pronásledování. 

Evropané v Osmanské říši mohli získat prestižní pozice například v armádě nebo ve státním řízení. Nejslavnějším příběhem je příklad Roxolany, která se stala manželkou Sultána Suleymana Velkolepého a získala titul Hürrem Sultán. Původně křesťanská otrokářka se narodila na Ukrajině ve městě Rohatyn. Kvůli obchodování s otroky se dostala do sultánského harému, kde se do ní zamiloval panovník. V průběhu svého manželství Roxolana projevovala aktivní zájem o vnější politiku Osmanské říše.

Tato migrace ze severu na jih pokračovala až do 20. století, kdy tento proces začal směrovat opačným směrem. Opačné stěhování do Evropy začalo posílením strategického, politického a ekonomického významu severu, a to díky velkým evropským koloniím mimo samotnou Evropu. Evropa se najednou stala důležitým mezinárodním hráčem, tento význam neztratila ani dodnes.