Vládní strany možná budou muset spojit síly s Babišem. Jinak hrozí po volbách ohrožení demokracie

Nejnovější předvolební data začínají naznačovat scénář, který by ještě před několika lety působil jako politická fikce – strany ANO, SPD a hnutí Stačilo by mohly společně složit ústavní většinu. Pokud by se tato prognóza naplnila, ocitla by se česká demokracie v největším ohrožení od roku 1989.

Otázkou číslo jedna je, co přesně plánuje Andrej Babiš, až podle všech aktuálních předpokladů na podzimní volební triumf dosáhne. Pravděpodobnost, že by s ním do vlády usedli představitelé koalice Spolu či Piráti, je mizivá. Mnohem reálněji se rýsuje varianta, že by se Babiš opřel o síly z krajní pravice a krajní levice, a právě to by mělo být pro všechny obránce demokracie varovným signálem.

Babišovo politické působení je provázeno výraznou rétorickou pružností, takže nelze vyloučit, že by po volbách přistoupil na koalici s nacionalisty či dokonce komunisty. Velmi nedávná historie přitom ukazuje, že to není neprobádané území, už v roce 2017 se vláda ANO a ČSSD opírala o podporu KSČM, bez níž by se Babišův kabinet udržel jen stěží. A to navzdory tomu, že nezvládl pandemii covidu-19 ani adekvátní reakci na zjištění o útoku ruských tajných služeb ve Vrběticích.

Tentokrát se ale rýsuje ještě temnější varianta. SPD i Stačilo by mohly získat nejen vliv na parlamentní hlasování, ale přímo ministerská křesla. Pokud by šlo o méně strategické rezorty, například životní prostředí nebo evropské záležitosti, šlo by to označit za nepříjemné, ale snesitelné. Skutečné nebezpečí ale přichází s možností, že by tyto subjekty ovládly klíčová ministerstva – vnitra, financí, obrany nebo spravedlnosti.

Zatímco ministerstvo spravedlnosti pod vedením ANO by bylo sporné, ale ještě v mezích představitelnosti, jeho převzetí komunistickými politiky by otevřelo cestu k rozsáhlému ohýbání práva. Zkušenosti z minulosti jasně ukazují, že v režimech, kde KSČ měla moc nad justicí, mizela nezávislost soudů a spravedlnost se stala pouhým nástrojem politické moci.

Další a neméně závažné riziko se skrývá v oblasti, která se přímo dotýká bezpečnosti státu a občanů – v ozbrojených složkách. Armáda nebo policie pod kontrolou komunistů či nacionalistů by představovala scénář, který se ještě nedávno zdál nepředstavitelný, dnes však začíná být reálnou hrozbou.

Představa, že by se křesla ministra vnitra ujala například lídryně KSČM Kateřina Konečná, není pouhou politickou nadsázkou, ale možností, se kterou je třeba počítat. Takový krok by mohl vést k zásadnímu přesměrování priorit bezpečnostních složek – od jejich současného důrazu na ochranu občanů a potírání kriminality k modelu, kde je loajalita k vládnoucí garnituře nadřazena právnímu řádu.

Důsledky by mohly být fatální. Změna velení v armádě a policii by nemusela proběhnout nápadně, ale o to účinněji by mohla proměnit jejich fungování. Personální čistky, výměny klíčových velitelů a tlak na „politickou spolehlivost“ by mohly oslabit profesionalitu složek a ohrozit jejich schopnost čelit skutečným bezpečnostním hrozbám. Ztráta důvěry občanů v policii či armádu by pak byla jen otázkou času.

Historie – nejen česká, ale i evropská – jasně ukazuje, že když se bezpečnostní aparát dostane pod kontrolu politických sil s autoritářskými tendencemi, bývá to začátek cesty k potlačování občanských svobod. A v takovém prostředí se občané přestávají cítit bezpečně nejen na ulicích, ale i ve vlastních domovech.

Největší a nejzávažnější hrozba však nespočívá v jednotlivých ministerských postech, ale v možnosti, že by ANO, SPD a Stačilo! společně získaly ústavní většinu. Takový výsledek by otevřel dveře k zásahům do samotných základů českého právního a politického systému. Ústava České republiky, která od roku 1993 slouží jako pevný rámec demokratického fungování státu, by se rázem stala předmětem politického obchodu a mocenských experimentů.

Pokud by Stačilo a SPD získaly možnost navrhovat a prosazovat změny ústavy a hnutí ANO by je v tomto směru podpořilo, nebyla by v ohrožení pouze bezpečnost občanů či nezávislost institucí. V sázce by bylo celé státní zřízení – tedy to, co garantuje, že moc je rozdělena, kontrolována a omezená, a že občané mají práva, která nelze libovolně měnit podle momentálních politických zájmů.

Ústavní většina by umožnila například oslabit pravomoci Ústavního soudu, změnit volební systém ve prospěch vládnoucí koalice, nebo dokonce upravit definici základních práv a svobod. Tyto kroky by se přitom nemusely odehrát náhle a okatě, mnohem pravděpodobnější je pomalé a postupné „přeprogramování“ ústavy, které by veřejnost zpočátku nemusela vnímat jako dramatické, dokud by už nebylo pozdě.

Historie z jiných zemí ukazuje, jak nebezpečné je, když se politické síly s autoritářskými sklony dostanou k nástrojům ústavní moci. Maďarsko za Viktora Orbána nebo Polsko pod vládou Práva a spravedlnosti jsou varovnými příklady: úpravy ústavních mechanismů, ovládnutí soudů a médií, a nakonec faktické odstranění brzd a protivah, které mají chránit demokracii.

Dočká se tedy Česká republika po podzimních volbách státního převratu? Pravděpodobnost takového scénáře je naštěstí zatím nízká – ne proto, že by politická pokušení neexistovala, ale protože část dnešních vládních stran stále může přijít k rozumu a pragmaticky se rozhodnout pro spolupráci s Babišem výměnou za záruky, že demokratický rámec zůstane zachován. Taková dohoda by nebyla ideální, ale mohla by zabránit tomu nejhoršímu.

Je však nutné si uvědomit, že demokracie, ať už má sebepevnější instituce, sebejasněji napsanou ústavu a sebesilnější tradice, není nikdy v bezpečí navždy. Je to systém, který se opírá o ochotu vládnoucích respektovat pravidla, a ta ochota může být v okamžiku vystřídána vůlí pravidla ohýbat či zcela přepsat. Historie i současnost ukazují, že cesta od stabilní demokracie k autoritářskému režimu může být překvapivě krátká a často probíhá bez jediného výstřelu, a to pomalými změnami zákonů, přeskupením institucí a ovládnutím veřejného prostoru.

Komunisté či nacionalisté v klíčových mocenských pozicích představují pro český ústavní pořádek tu nejhorší možnou kombinaci. Oba směry mají v genetickém kódu centralizaci moci, potlačování opozice a oslabení nezávislých institucí. Zkušenost s režimem před rokem 1989 a příklady dnešních autoritářských států jasně varují, že jednou odevzdaná moc se jen málokdy vrací zpět do rukou občanů bez hluboké krize či otevřeného konfliktu.

Proto je třeba, aby voliči i politické elity byli mimořádně ostražití. Nebezpečí nepřichází vždy v podobě dramatického převratu, často se tváří jako běžná politická dohoda, která „jen“ trochu upraví stávající pravidla. Ale právě v těchto drobných ústupcích se rodí zásadní ztráta svobod, která se projeví až ve chvíli, kdy už není cesty zpět.

Témata:  komentář,  Andrej Babiš,  volby,  Hnutí ANO,  koalice Spolu (ODS, STAN, KDU-ČSL, TOP 09 a Piráti),  Starostové a nezávislí ,  Pirátská strana