reklama

"Komu by se líbilo, že do jeho země vstupují cizí tanky. I když jejich posádky byly ukázkově mírumilovné (dokonce hlavně byly otočeny vzad na znamení, že se nechystají střílet), je jasné, že sama přítomnost cizích vojsk popichuje. Ale ať naši čeští přátelé čestně řeknou, jak by se zachovali na našem místě," píše politolog Alexandr Vedrussov, autor článku.

"Měl Sovětský svaz jinou možnost? Vždyť rozhodnutí o vstupu vojsk se přijímalo na pozadí masového trestání komunistů v ČSSR: lidi prostě chytali na ulici a lynčovali. Tato zvěrstva dobře zorganizovaného davu bylo nezbytné zastavit. A to také udělala vojska zemí Varšavské smlouvy v noci na 21. srpna 1968."

Ke krajnímu opatření vůdcové sovětského bloku sáhli podle Vedrussova nikoliv svévolně, ale v reakci "na prosbu samého Československa, jasně vyjádřenou Alexandrem Dubčekem v telefonickém rozhovoru s Leonidem Brežněvem 16. srpna", tvrdí autor. 

"Urážka a rozhořčení Čechů vůči SSSR se dá pochopit a objasnit. Ale buďme objektivní a nestranní: cožpak si lze představit, že Česko vyjadřuje stejné hlasité výhrady k Británii a Francii za katastrofální mnichovskou dohodu? Kdy doslova vydali Československo nacistickému Německu k rozsápání. Anebo k Američanům, kteří v únoru a březnu 1945 'omylem' bombardovali Prahu, kterou si 'spletli' s Drážďanami," poznamenává. "Ale vyčítat Rusům skutečné i domnělé chyby z dávno minulých let, jen račte. To je jakýsi globální trend," dodává autor. Položil si otázku, proč se opomíjí fakt, že SSSR chtěl zachránit Československo, zrazené Západem, před nacistickou agresí. 

Z hlediska historického odpuštění a usmíření by si národy Evropy měly podle článku vzít příklad z Rusů: ve válce utrpěli nejhorší ztráty, sovětské lidi po milionech stříleli, upalovali, hnali na nucené práce, ale vyrovnávají si snad s někým historické účty? "Ani tehdy, ani teď. Přestože na to máme nepopiratelné morální právo. Jako žádný jiný národ v Evropě," tvrdí autor.

"Ponechme v uvozovkách okolnost, že podle všech klíčových známek bylo 'pražské jaro' zřejmě prvním 'barevným převratem', což je mimořádně úspěšný nástroj americké 'měkké síly', který nadále téměř bezchybně slouží cílům expanzionistické politiky USA. 

List Izvestija článek doprovodil slovy, že názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.