Co dala světu první světová válka? Tanky, ponorky, i druhou nejhorší zbraň světa

Letectvo

První světová válka byla prvním konfliktem, ve kterém armády používaly ve velkém rozsahu létající aparáty, lehčí i těžší než vzduch. Vojáci přitom vzduch opanovali již dříve, od poloviny 19. století se například používaly upoutaní pozorovací balóny, primát bombardovacího útoku motorovým letadlem pak získali v listopadu 1909 Italové v Libyi. Na počátku války se letadla používala hlavně po pozorování, postupně ale na obou stranách zjistili jejich opravdový bojový potenciál.

Piloti - ať už v německých, francouzských či britských uniformách - se stali hrdiny, jména Roland Garros nebo Manfred von Richthofen jsou známá dodnes. Zprvu rytířské souboje stíhačů na letounech Sopwith Camel či Fokkerových trojplošnících se změnily v boj na život a na smrt a bombardovací letadla přinášela zkázu také lidem na zemi. Německo mělo i pokročilý program vojenského využití vzducholodí, které během náročných letů bombardovaly cíle v Británii.

Kulomety

Rychlopalné zbraně, jejichž kulky kosily po stovkách útočící vojáky, se staly jedním ze symbolů zákopových bojů. Zbraně různých systémů používaly všechny bojující strany, asi nejrozšířenější byly ty vycházející z původní konstrukce Hirama Maxima, otce plně automatického kulometu. Maxim zbraň, která využívala energii zpětného pohybu k výměně použité nábojnice za novou, představil v roce 1884 a již koncem 19. století ji úspěšně používaly britské koloniální jednotky, v licenci se ale vyráběl i v Rusku či Německu.

Během války se ukázalo, že by vojáci využili nějakou menší automatickou zbraň, kulomety totiž byly pro svou hmotnost a složitou obsluhu vhodné hlavně pro střelbu z předem připravených postavení. Už v roce 1915 se tak objevil předchůdce samopalu, zbraň italské zbrojovky Villar-Perosa, která používala pistolové náboje. Nebyla sice příliš kompaktní, při bojích v zákopech se ale osvědčila. Na samém sklonku války pak němečtí vojáci dostali samopaly MP 18 konstruktéra Huga Schmeissera.

Tanky

Vynálezem, který by překonal zákopy a vnesl tak pohyb do strnulé poziční války, se měl stát tank, původně britský nápad, poprvé nasazený do akce v září 1916. Jedním z podporovatelů novinky byl i Winston Churchill, začátkem války první lord admirality. Tanky se přes svou neohrabanost i všechny technické potíže naznačily již v prvním útoku své možnosti, skutečný úspěch ale zaznamenaly teprve v listopadu 1917 u francouzského města Cambrai, kde 4000 tanků prolomily německou obranu.

První tanky ani zdaleka nepřipomínaly dnešní obrněnce - pásy měly kolem celých boků a dělovou či kulometnou výzbroj nesly ve věžičkách na stranách. Kromě Britů se vývoji tanků věnovali zejména Francouzi, jejich stroje ale nebyly ani zdaleka tak úspěšné. Naopak Němci na vývoj obrněnců téměř rezignovali, za války vyrobili jen 20 strojů, stokrát méně než Britové či Francouzi. Naopak ale velmi rychle vyvinuli efektivní protipancéřové střely.

Ponorky

Ani ponorky nebyly za první světové války úplnou novinkou, skutečně funkční a vojensky využitelné podmořské čluny se objevily již na přelomu 19. a 20. století. Pro admirály většiny velmocí ale nebyly ponorky prioritou, přednost dávali mohutným bitevním lodím a křižníkům. Výjimkou bylo císařské Německo, ambiciózní stát, jehož loďstvo se ale nemohlo "královně moří" Británii rovnat a nepříznivý poměr sil měly zvrátit ponorky. Němci na novou zbraň velmi spoléhali, na rozdíl od Britů.

Brzy po vypuknutí války se ovšem právě oni přesvědčili, že ponorky dokážou zasadit těžké rány, koncem září 1914 ponorka U-9 u nizozemského pobřeží během pouhé hodiny potopila tři britské křižníky. Začátkem roku 1917 pak Němci, sužovaní blokádou, vyhlásili neomezenou ponorkovou válku. Nasazení konvojů, lepší taktika a vstup USA do války v dubnu 1917 (zdůvodněné potopením amerických lodí německými ponorkami) ale způsobily, že ani tento pokus o vítězství ve válce Německu nevyšel.

Chemické zbraně

Otravné plyny si během války vyžádaly zhruba milion lidských životů, ani ony nepřinesly žádné z bojujících stran velkou výhodu. Použití "jedů a jedovatých zbraní" sice zakazovala haagská úmluva z roku 1899, to ale vývoji a nasazení smrtících plynů nezabránilo. Asi jako první použili plyn už v srpnu 1914 Francouzi, ještě se ale nejednalo o smrtící prostředek, byl to "pouze" slzný plyn. V říjnu 1914 vyzkoušeli podobné prostředky i Němci, kteří pak v lednu 1915 nasadili smrtící látky.

První chlorový útok - ovšem kvůli mrazu neúčinný - přišel na východní frontě, o několik měsíců později nasadili podobný plyn i Britové a Francouzi. Za přelom je považován útok u belgického města Ypres, kde v červenci 1917 Němci poprvé použili nebezpečný hořčičný plyn, dnes zvaný yperit. Otravné látky ale průběh bojů nezměnily, vítr totiž mohl plyn odnést zpět k útočníkovi, v zamořeném prostředí vojáci museli používat plynové masky, které si brzy opatřil i nepřítel.

Témata:  I. světová válka,  zbraně