reklama

Bitevní křižník měl v sobě spojovat klady křižníku, tedy rychlost a velký akční rádius, a bitevní lodi, po které měl zdědit velkou palebnou sílu. Taková loď měla být schopna narušovat obchodní trasy nepřítele. Zároveň se mohla v boji postavit i bitevním lodím a mohla být zařazena i do sestavy bitevních lodí v námořní bitvě. Za vše se však platí. A cenou za rychlost a velké zbraně bylo nutno zaplatit v podobě nižší pancéřové ochrany. A to se ukázalo jako osudová chyba.

Konstrukce HMS Queen Mary vycházela z předešlé třídy Lion, ale v mnohém se od ní lišila. Queen Mary byla o něco delší, všechna děla střední ráže měla soustředěna na jedné palubě a její komíny byly kulaté místo oválných. Změnila se také dispozice ubikací posádky. Na bitevních lodích typu Dreadnought byly důstojnické kajuty ve středu lodi a ubikace osádky na zádi. Ve středu lodi však byl větší hluk a kajuty se hůře větraly. U Queen Mary se pozice ubytování vyměnila a důstojníci si mohli užívat většího pohodlí. Posádku mělo pak tvořit během míru 995 mužů. Za války se pak posádka rozrostla na 1265 námořníků.

Rozměry lodi byly skutečně úctyhodné. Na délku měl bitevní křižník 213,4 metru, na šířku měřil 27,1 metru a ponor byl 8,8 metru. Maximální výtlak byl 31 650 tun. Britská admiralita předpokládala, že se námořní boj povede ze vzdálenosti 10-13 kilometrů a nepřátelské granáty budou na lodi dopadat naplocho.  HMS Queen Mary proto měla široký obrněný pás z legované oceli, který ve středu lodi měl až 229 milimetrů. Stejnou sílu měly i čela věží. Na palubu neměly nepřátelské granáty dopadat. Loď sice měla dvě pancéřové paluby, ale síla obou byla pouhých 64 milimetrů. To se později ukázalo jako osudová chyba.

Velká pozornost byla věnována pohonné soustavě lodi. Tu tvořilo 42 uhelných kotlů se vstřikováním topného oleje pro lepší spalování a dvě vysokotlaké turbíny Parsons s celkovým výkonem 75 000 koní. Během testů v roce 1913 však dokázaly stroje královny Marie vyvinout až 83 000 koní. I přesto loď maximální vypočítanou rychlost 28 uzlů (52 kilometrů v hodině) nepřekročila.  S plnou zásobou 3660 tun uhlí a 1190 tunami topného oleje měla loď při rychlosti 10 uzlů (19 kilometrů v hodině) dosah 10 390 kilometrů.

Jádrem výzbroje bitevního křižníku bylo osm námořních kanónů ráže 343 milimetrů BL 13,5 palce MK V.  Ty byly umístěny ve čtyřech věžích po dvou. Dokázaly vystřelit projektil o hmotnosti 567 kilogramů na vzdálenost až 21 kilometrů kadencí 1,5 až 2 rány v minutě. Na palubě se nacházelo celkem 880 kusů nejtěžších granátů. Sekundární výzbroj tvořilo 16 kanónů Mk VII ráže 101 milimetrů s dostřelem 10 400 metrů a se zásobou 110 granátů na hlaveň. Roku 1914 dostala loď, která původně nebyla vybavena obranou proti letadlům, dva rychlopalné protiletecké kanóny Hotchkiss ráže 57 milimetrů. Výzbroj doplnily i dva torpédomety ráže 530 Mk II s hlavicemi, které obsahovaly 181 kilogramů TNT.   

Velkou výhodou, kterou nová loď měla, bylo centrální řízení palby s mechanickým počítačem vyvinutý poručíkem Johnem Saumarezem Dumaresquem, který byl později spojen s modernějším typem nazvaným hodiny Argo. Během námořních cvičných střeleb byla HMS Queen Mary vyhodnocena jako loď s nejpřesnější palbou.

Stavba lodi začala v 6. březnu 1911 a o rok později, 20. března 1912 byla loď spuštěna na vodu. Jméno získala po manželce tehdejšího krále Jiřího V. Marii z Tecku. Úplně dokončena a zařazena do flotily byla Queen Mary teprve v srpnu 1913. Její stavba vyšla státní kasu na 2 078 261 liber.

HMS Queen Mary se zapojila hned do první bitvy královského námořnictva v 1. světové válce, kdy se podařilo zaskočit Němce v Helgolandské zátoce a potopit jim tři křižníky. Do další ostré akce se loď vydala až za dva roky, kdy se 31. května 1916 měly obě strany konfliktu střetnout v největší námořní bitvě války u Jutska. Obě strany do ní vstupovaly s tím, že se podaří konečně změnit patovou situaci na moři.

V počátcích bitvy si HMS Queen Mary nevedla špatně. Hlavní baterie vystřelily 150 granátů a podařilo se čtyřikrát zasáhnout její protějšek na německé straně, SMS Seydlitz. Poté se však do přestřelky zapojil i německý bitevní křižník  SMS  Derfflinger. V 16:21 zasáhla německá palba jednu z předních věží a vyřadila jí z boje. V 16:25 prorazil jeden německý granát lehce pancéřovou palubu lodi a pronikl do muniční komory, kde byly připraveny prachové nálože pro děla. Lodí otřásl mohutný výbuch a začala klesat.  Zoufalý námořníci se pokoušeli spasit duše, když v 16:26 došlo k druhému výbuchu, který nešťastnou loď téměř rozmetal.

Z 1266 mužů na palubě se podařilo zachránit pouhé dvacítce mužů. Cena za rychlost a silnou výzbroj zaplacená lehčím pancířem se nevyplatila. Bohužel podobný osud čekaly i další bitevní křižníky, které se dostaly do boje s bitevními loděmi. Nejslavnější obětí své špatné konstrukce se roku 1941 stal bitevní křižník HMS Hood, který vybuchl po „šťastné ráně“ německého Bismarcku. Vraťme se však ještě ke HMS Queen Mary. Ta měla nešťastný osud i po svém potopení. Roku 1991 expedice, která zkoumala vrak nešťastné lodi, zjistila, že jí scházejí čtyři mnohatunové bronzové lodní šrouby. Nějaký námořní sběrač drahých kovů je z potopené lodi a námořního hrobu ukradl…

Loading...
reklama