reklama

První požadavek na nový německý lehký tank, který se měl stát páteří nového tankového vojska, přišel již v roce 1925. Konkrétní specifikace stroje byly dodány až v roce 1928. Stroj měl mít plně otočnou věž, pásový podvozek, rychlost na silnici až 40 kilometrů v hodině a v terénů 20 kilometrů v hodině. Maximální hmotnost stroje 12 tun. Prototyp měl být hotov a odzkoušen v roce 1929 a o rok později již měla být dodáno 17 kusů testovací série. Podvozek měl sloužit i jako platforma pro samohybné dělo nebo ženijní vozidlo.

Do tajného ho vývoje se měly zapojit tři firmy – Daimler-Benz, Krupp a Rheinmetall-Borsig. Daimler však byl plně zaneprázdněn jinými projekty a práce zůstaly na zbylých dvou firmách. Aby celý podnik zůstal dokonale utajen, a zmátla se spojenecká kontrolní komise, byl celý projekt ukryt pod mírumilovným označením Kleintraktor (malotraktor). Později byl projekt přejmenován Leichttraktor tedy na lehký traktor.

Ideově vycházel stroj z projektů LK I a LK II z I. světové války. Délka stroje byla 4,35 metrů, výška 2,35 metru a šířka 2,37 metru. Hmotnost stroje se podle úpravy pohybovala mezi 8,7 a 9 tunami. Nejdůležitější byl na celém stroji vývoj podvozku. Firma Rheinmetall využila při stavbě tanku pásový tahač. Naopak Krupp tento podvozek upravil, a v trupu mohly být vytvořeny dva nouzové únikové otvory. Vznikl i prototyp se čtyřmi velkými pojezdovými koly.

Pancéřový trup zůstával prakticky beze změn. Síla pancíře nebyla velká. Jen 5 až 14 milimetrů a šlo jej prostřelit puškou. Výhodou bylo, že stoj měl motor vpředu před posádkou. Ten ji zajišťoval větší balistickou ochranu. Podobnou koncepci má dnes například izraelský tank Merkava. Lehký tank poháněl kapalinou chlazený šestiválec Daimler-Benz M36 o výkonu 100 koní. Maximální rychlost stroje nedosáhla požadavku vojáků a stroj zvládl nejvíce 30 kilometrů v hodině. Zásoba 150 litrů benzínu vystačila na 140 kilometrů jízdy.

Výzbroj stroje tvořil kanón 3,7 cm KwK 36 l / 45 umístěný v plně otočné věži se zásobou 150 granátu a koaxiální kulomet MG 13 ráže 7,62 milimetrů s 2500 náboji. Posádku tvořili podle úpravy prototypu tři až čtyři muži. Velitel, řidič, střelec mohli být doplněni o rádio operátora. Takto upravený prototyp vedle vysílačky s dosahem tří kilometrů disponoval i sedmi kilometry telegrafního kabelu. Novinkou bylo i to, že stroj disponoval ochranou proti chemickým zbraním.

Celkem byly vyrobeny čtyři prototypy s různými vylepšeními a řešeními pásového podvozku a složením posádky. Byla tu ještě otázka, kde stroj vyzkoušet. Ta byla rychle vyřešena. V roce 1926 byl, podle tajné smlouvy o vojenské spolupráci z Rappala se Sovětským svazem, nedaleko Kazaně postaven Němci tankový polygon a učiliště známé jako „Kama“.

 V letech 1930 a 1931 zde proběhly intenzivní testy všech čtyř prototypů. Ty nedopadly pro stroj dobře. Leichttraktor byl v terénu neohrabaný a jeho pancéřování neodpovídalo požadavkům Reichswehru. Vzhledem k hospodářské krizi a také proto, že již probíhaly testy daleko nadějnějšího Landwirtschaftlicher Schlepper (zemědělského traktoru), tedy pozdějšího Panzerkampfwagen I, objednávka na 289 kusů Leichttraktorů padla.

Po nástupu nacistů k moci bylo tankové učiliště „Kama“ zrušeno, a všechny prototypy se vrátily do Německa, kde sloužily minimálně do roku 1935, jako cviční stroje pro vznikající Panzerwaffe. Jeden stroj měl být použit na památníku u cvičiště v Putlos. Během války však všechny stroje zmizely v hutích.

Leichttraktor rozhodně velikou díru do světa neudělal, ale byl první německou tankovou konstrukcí po prohrané Velké válce. Němečtí konstruktéři a tankisté na něm získali mnoho zkušeností, které vedly k daleko nebezpečnějším strojům, které bojovaly na polích II. světové války.

 

reklama