reklama

Dnešní Putin vypadá jako silný autoritářský vůdce, uvázlý v geopolitickém střetu se Západem a ideologickém boji proti liberalismu, kvůli čemuž obětuje rozvoj země. I tehdy, kdy mluví o modernizaci, řeč rychle stočí k novým typům zbraní, píše politolog Kirill Rogov v deníku Vedomosti.

Kdyby Putin odešel v roce 2008, zůstal by v dějinách jako jeden z nejúspěšnějších vůdců Ruska. Po letech krizí a otřesů nastolil relativní stabilitu "řízené demokracie". A hlavně začala éra prudkého hospodářského růstu (o sedm procent ročně) a ještě pozoruhodnějšího růstu příjmů.

Kritici by řekli, že příčinou byla příznivá fáze ekonomického cyklu a růst cen ropy. I přes úspěšné vládnutí se ve skříních hromadili kostlivci: čečenská válka, zničení koncernu Jukos a podobně.

Druhá část Putinova dvacetiletí (2009 až 2019) v mnohém odporovala první polovině. Dvě hospodářské krize, výkyvy cen ropy a moskevské protesty na přelomu let 2011 a 2012 vedly režim k přitvrzení a dominanci elit ze silových struktur. To vytvořilo spouštěcí mechanismus další krize, spjaté s anexí Krymu a válkou na východě Ukrajiny. Tehdejší rozhodnutí nebyla vynucená a jediná možná, ale učinila z konfrontace se Západem hlavní rámec života země.

Série krizí a tři války (Gruzie, Ukrajina, Sýrie) vytvářejí osnovu druhé části Putinova vládnutí. Hospodářský růst zeslábl na 0,6 procenta ročně, tvrdí autor. To je stagnace a neschopnost zmenšovat rozdíl proti Spojeným státům a Evropské unii.

S tím je spjat totální revizionismus druhého Putinova období: absolutizace pojmu suverenita, hledání nových opor v podobě "tradičních hodnot", které odsouvají potřebu modernizace, vytváření "národně orientovaných elit", faktické odmítnutí hranic vzniklých po zániku Sovětského svazu a obrat od spolupráce ke konfrontaci se Západem.

Je možné, že by to uspělo, kdyby vznikající putinovský systém předvedl ekonomickou efektivnost alespoň v míře autoritářského Kazachstánu, kde HDP na hlavu téměř dostihl ten ruský. To ale nedokázal a to nemohou kompenzovat ani dílčí úspěchy. Nový kurz se mění v protiliberální a protizápadní kázání, vytváření pásma konfrontace a nedůvěry okolo Ruska a v panování oligarchů ze silových složek, neustále požadujících úlevy a výhody.

Pokud jde o vývoj politického režimu, stav na konci prvního postsovětského desetiletí šlo popsat jako oligarchii s poměrně vysokou konkurencí ve veřejné sféře a se slabým, zkorumpovaným právním řádem. Takové režimy jsou teď na Ukrajině, v Moldavsku i Kyrgyzstánu.

Putinovská stabilizace a hospodářský růst vytvořily v Rusku "konkurenční autoritarismus", ve kterém režim omezuje politickou soutěž a svobodu médií, ale opírá se o širokou, byť pasivní podporu zdola, zajištěnou přesvědčivou dynamikou ekonomiky. Tento režim existoval v Rusku v letech 2003 až 2012. Spíše než opozice vedla k jeho zániku hospodářská krize, která otřásla důvěrou občanů.

Krutější despotické režimy označují politologové za "autoritářskou hegemonii". Vývoj režimu od prvního k druhému typu se odehrává na pozadí ekonomického poklesu. Jak se snižuje role ekonomiky při zajištění legitimity a stability, narůstá role represí a ideologie.

Režim přechází od filtrování a omezování zpráv k agresivní propagandě a systematickému pronásledování. Právě tento přechod představuje náplň posledního Putinova období. Geopolitická konfrontace tady plní roli ideologie, legitimizující represe.

Ačkoliv dnešní Rusko vypadá jako autoritářská země, přechod nelze považovat za završený. Roli zde hraje sociální infrastruktura velkoměst, míra poevropštění elit nebo internet. A ekonomická stagnace. Putin sotva poleví ve snaze zbavit Rusko vlivu Západu. A toto neplodné přetahování nejspíš zůstane hlavním tématem závěru Putinovy dráhy.

Loading...

3 komentáře (Poslední 09.08. 12:43) Napište svůj názor

reklama